Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Jelikož členíme se
Jelikož členíme se
A básně jen v číších
Pozdviháme ke svým slechům,
pěníme,
Jak moře viděné,
Jen ve vyhrazený čas,
Pak dělíme se ,
lámem zlomky
a nabízíme cizím,
co měli by jsme dáti bližním,
tak spojujem.
Hlasatel v rádiu mě rozesmívá
HLASATEL V RÁDIU MĚ ROZESMÍVÁ
Hlasatel v rádiu mě rozesmívá,
snad protože je ráno
a já nevím vůbec nic.
Asi se mi někdy něco stalo.
Ležím jak mrtvej v posteli,
trošinku pootevřen,
ale bez hnutí.
Hlasatel v rádiu mě rozesmívá.
Škube mi tvářema,
chce abych se zasmál,
ale já se nechci ani pohnout,
ale já nechci nic vědět.
Tak slintám do peřin,
protože hlasel v rádiu mě rozesmívá.
V.L.N.Y.
Neustále flákají sebou vlny
O písčitou pláž až skaliska
Zapění svým rozmáchlým ŠPLÁCH
Neustále se flákají
Po pobřeží po skaliskách
Své áách šplouchají
O pevninu spjatou
Ve vzduchu pouze větrem
Prořezávaným křídly ptáků
A opět ŠPLÁCH – PĚŇ na vlnách,
Sůl ve vzduchu,
Příboj se žeň,
Rychle na stěžeň ŠPLÁCH.
V dáli se vlny hou – pou vlní
V podpalubí kočka!.. ..ŠPLÁCH
Jsme na vlnách.
V pěnu se změní mořská panna.
Šplách,šplách,šplách
Jsme na vlnách.
Jsme ve vlnách
Papírky
Napil jsem se básně.
Napsal jsem si báseň na svou paži
a viděl prodávat třísky v bavlně.
Polévky talíř v asijském centru.
Míšu mezi popelnicemi.
Zamilovaný pankáč.
Překročení vlastní hranice
je výbuch na dovolené,
někde za hranicemi.
Světlo pro všechny!
Temnotu pro světlušky.
Letíme do Řecka.
Noc je zkrátka krátká.
Le´ tužky.
Hluchosti největší!
Slepoto!
Sleposti nejvyšší!
Prázdnoto!
Zaklet v člověka.
Krčím se bůh ví kde.
Jsme spolu na prázdninách,
zlý věci se roz-pouští jak velbloudi.
Namaž mi ňadry chléb,
svým prsem jej rozetři...
Hotel nás saturoval.
Jak chceš opilý stát rovně?
Jak se chceš po ránu zdravit se svým osobním počítačem?
Šlehačka, jogurt,2 banány ? dneska stojím za prd.
Miláčku všechno ti koupím.
Velcí umělci Prahy nechtějí, aby se o nich spíše psalo,
než aby se více dívali do očí.
Řecké víno, řecký gyros, řecké fíky.
Schovávám si vstupenky,
abych věděl, kam jsem kdy vstoupil.
Jak se cvičí cirkusový pes?
Dnešní fašisté?
Jsem vrchní tvojí lásky.
Občas povrchní.
Když jsme byli malí, hráli jsme si na roboty.
Aproximace-inflace-deziluze
Sekerku v hlavě mám.
Plechové srdce.
Napíchnu dveře na klíč.
Dnes nemám rozměry.
Teleporty v nás.
Někdy bych raději běžel ? kamkoli.
Hráčský instinkt.
Tradice sněhuláků.
První dovolená....
Nedokončený obraz
Dokola kolem černá tma.
Luno, ty vyslyš otázky mé:
Byl jsem snad první já,
či nekonečno vesmírné?
Slepice, vejce, co bylo dřív?
Láska anebo nenávist?
Svobodné prase, či jeho chlív?
?Můj obraz!? ? Kdosi vykřikl.
A byl to on,
co pravdu chtěl nám říct.
Dav v poznání tom umlkl.
Malíř Matyas Zelenský
s životem básník koketa,
ráj barev, příběhů pozemských,
to byla jeho paleta.
Vysnění mudrcové
i lásky ztroskotanci,
v mladosti štěstí i zdraví podrytém,
sny stále spící na kavalci,
emoce života jsou jeho náčrtem.
Milování
Štětec se dotýká plátna,
já tknu se tvojí nahoty.
Na stolku bankovka neplatná,
krajina polibků nechává šlápoty.
Rozbijte formy přátelé!!!
Barva potřísní nevinnost,
proniknou vzdechy v kostele
a tahy tuší jsou náš most.
Už rvou se naše srdce,
svádíš mě pohledy.
Maluji tvoje ruce,
královské obědy.
Lásko má, hoříš barvami,
obraz do rámu s pýchou dám.
Bude viset nad hlavami,
zbývá jen dopsat autogram.
Mrtvý život
Krasavice smrtka práská do koní,
až černé kobyly řechtly si slastí.
Po cestě v prachu,
kde myrta nevoní,
kol křížů, hrobů, rozvalených pastí.
Skáče ten kočár, dřevěná kola,
v něm truhly do sebe ťukají.
Občas i hlasy vzdechnou zpola,
když s kamenem v cestě se potkají.
Drc a drc, skok a hop,
v žádné z těch rakví
není skryt duch.
Otřesy probouzí se umrlci
a svými pahýly otravují vzduch.
Fešanda smrtka práská do koní,
snad jenom ona žije ten život
z plných sil.
Po cestě v prachu,
kde myrta nevoní,
prach padne na zem,
jen co se obrátil.
Vernisáž
Ó mistře, pane náš,
jak úchvatné jsou vaše obrazy!
Řekněte prosím vás,
jak rodí se ty živé výrazy.
Slečinko milá, můj stud již plách.
Kdybyste žila v představách,
svou fantazii, bičem svým,
práská má zvrhlost, o čem jen sní.!
Přebožské lásky,
srdcervoucí splín,
kde zmatek bublá,
vraždou jsem vin.
Jež v stínu tone,
topí se ženský klín.
Své přátele já vrhal do propasti,
v zvoníky v kostele.
Barvy jsou kouzelné mé masti.
V představách oni umírali
a citů rozbouřené moře,
odplaty, přetvářky,
to všechno milovali,
tím vším můj obraz hořel.
Ty črty ? muka má.
Ty črty ? moje pocity.
Při představě těch osudů?..
v tom snění byl jsi i Ty!
Já snil o prohrách, vítězstvích,
o lásce, krutém zklamání,
o nevinnosti, blesk jak hřích,
chvěl srdcem mým i nadáním.
Jak Leonardo, tak i Bosch,
snad krutá pravda tato,
však mě přináší na rozkoš
a štěstí mému zlato.
Loučení
Tak znovu proplouvá má láska
tvým přístavem
a srdce mé již praská,
že spolu nebudem.
Že spolu nebudem
a stokrát se nezříme.
K východu ohnivém
svou lásku udobříme.
Svou lásku udobříme
a vzdáme se svých hesel.
V budoucí lásce sníme?..
?již chápem se svých vesel?..
Stesk
Vlasatá krvelačná šelmo,
lásko rvoucí,
zvu tě na sabat,
na ten krvavý sabat.
Naše nahá těla,
dotýkají se nevinnosti.
Propleteni skutky splýváme,
oblaka bílá jako sperma.
Miláčku??spíš?
Prosím nevstávej zítra do práce,
prodám pár obrazů, vydám knížku
a pojedem kolem
toho šílenýho světa.
Leč v každém úsměvu
smutek je skryt,
ukrývá se za houštinami Tvé tváře.
Pohleď na nebe,
letí albatros.
Předtucha
V předtuše zlé však bloudím dál,
V předtuše bludné, jež zavírá rov.
Ze dna se zvedá černý kal,
těžkne a těžkne žalářní kov.
Kolik těch nocí probděných,
v čekání k ránu na tvůj list,
už není srdečný tak jitřní smích,
když od někoho jiného
jsem musel číst.
Když od někoho jiného
plné mi přišly obálky,
lásky a štěstí vřelého,
leč od tebe né ? mé Rusalky.
V předtuše zlé však bloudím dál,
v předtuše bludné, jež zavírá rov.
Ze dna se zvedá černý kal,
těžkne a těžkne žalářní kov.
Vždyť všechny naše pohledy
a všechny naše doteky,
pokorné svaté obědy,
Vím, miluji jí na věky.
Baseballové večery,
co všechno snadno odpálí,
Vždyť před sebou jsme klečeli
a v lásce své si nelhali.
Dopis
Co zrozeno je z kamene,
přec jednou voda odnese.
S vesmírem celým zemřeme,
však teď líbám tvou tvář v lese.
Né, tvoje ústa nezraní,
tolikrát mohl jsem se přesvědčit,
dnes ale přišlo tvé psaní,
neměl bych ho snad zapálit?
Ptáci létají níž a níž,
myška si hledá svojí skrýš.
Nemám chuť dopis otevřít,
obloha černá, k bouřce blíž.
Snad napsalas mi o zradě
a láska padne jak voják,
v to nevěřím v mé zahradě,
i když mě dráždí zlý bodák.
Je o tvé zradě krásné snít,
svádí mě rozkošníci
a pak se ze sna probudit,
hned jdu malovat skicy.
Šílenství v štěstí opíjí,
opíjí s každým sžitým tahem,
o lásce, která zabíjí,
já vím, krev vaří blahem.
Zvědavost lidská vítězí,
už propadám se v řádkách tvých.
Stojím v mém sídle na věži,
přichází bolest, lásky smích.
Prý omyl byl mou láskou,
v němž žili jsme my stále
a každý pod svou maskou,
zkrátka mi dáváš vale.
Stojím před kaluží moře,
ta slanost pálí v očích.
Zatímco pošťák zapíjí hořké sny,
Ty se zrzavostí lišky se vytrácíš.
Hned o tom namaluji obraz,
napíši báseň ?
- říkám si,
však zvuky stále stejné
bodají do mne.
Ležím tu sám,
na věky věků sám.
Děvko! Jež miluji tě ještě víc?.
Zeď roste rychle do výšky.
Pohrával jsem si se smrtí,
dnes prohrávám.
Smrtko, kéž alespoň kosa tvá,
by nebyla tak tupá!
Barvami zpestřím skutečnost,
dnes mi to jde - ta idyla,
procitlý obraz.Né?! Tak dost!!!
Tys opravdu mě zradila!!!
Štětec dopadá na tvrdou zem,
světlo probouzí z toho snu.
Konec her iluzí, kde vlastně jsem?
Smrtko, tys vyhrála, já zhnu.
Roztéká barva ? opilost řeže
do hlavy poznání,
smrtka už vyzvání,
padajíc z věže,
jak čin rychlá ta myšlenka,
jen bláznů pečeť ? nadání!!
Dokola kolem černá tma. ?. ?..
Vášnivě se milovat
Vášnivě se milovat,
pak obcovat,
milostně pohladit,
skoncovat!
S okolním světem,
dát předsíň dětem,
nezahrnout je smetím,
tím, co bylo předtím.
Skoncovat.
Radostně prohrávat,
neusnout, aby nás
v noci nepřepadla
něčí noční můra,
něčí madla.
Flákám se
Flákám se,
zevluji po nábřežích,
Hlavu mám v lumpárnách,
Potkávám starce s okem přimhouřeným,
Voskové ženy,
všichni básníci.
Poezie pochytaných madel - srnek při lovu
v zatáčce tramvaje cinkající na popeláře
projíždějící na oranžovou.
Tak krásná lumpárna
Dnes při východu slunce nad nábřeží
V březí a plné příběhů
s domy ze šrámů, monoklů a oprýskaných okapů,
s domy plnými kojících matek , odpuštěnosti i opuštění,
vyjících psů do zdánlivého prázdna
řinčících telefonů oběšených linek.
Pro koho ten kříž z kolejí na Štrosmajeráku?
Andělské cinkání jen tak do větru,
Který se zamotává vlastní dlaní
Z oken do ulic a zpátky do sklepení.
Jsme kamení občas ... ty kostky na nábřeží
A přejetí jak křižovatka s křížem z kolejí.
Už noc , fontány stále crčí do dne,
Kdy počne nová lumpárna,
Vypadá to tak když střídá světlo tmu.
Je to krásná lumpárna, ráno a večer
A každý další den je jedinečný a neopakovatelný...jako další
procházející člověk.
31.10.2007
V podzemí
Je podstatné dívat se do očí,
postávat ve frontě na lístky.
Je umění dívat se do očí,
opravit se dá leckdo i lecco.
Malá holka opravovala
svůj krok.
Malá holka spravila si chuť
dvojitou orbitkou
a dál se nesla sexuálně
na konec fronty.
Je vzrušující dívat se do očí,
tomu co něco děláš.
Mladý rošťák prodával lístky,
ale ona mu dávala peníze.
Sere to ,dívat se do očí !!
Oba se smáli.
Neumím to zastavit !!
Křičel režisér.
Je těžké dívat se do očí,
když nevidí.
Hyjé !
Nesedej na koně,
co už je vosedlanej !
Sedni si na toho pravýho,
bílího nebo černýho,
krajinou v tvym srdci hnanej.
3 x o ní
V posledním patře
nejvyššího domu ve městě,
sedím a zírám na tu spoušť
tvého orgasmu.
To na stěnách není krev,
jen jsi zas po mě házela třešně…
Je to děsně komfortní,
dívat se na tebe.
Je to děsně vzrušující
s tebou spát.
Je to děsně perverzní,
pít s tebou ráno kafe.
Mám v kapse pár drobných.
Budou si dít velké věci,
protože to uděláme.
Všechno je připravený
a dnes o půlnoci
tam vlezeme, rozbijeme všechny zámky,
žádný trezor nás nezastaví,
vloupáme se do svých srdcí.
A pak budeme do svítání jezdit výtahem.
(Snad za to bude doživotí.)
