Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
ŽÁROVKA
Až jednou vlákno praskne mi,
nebo snad sklo kolem mě roztříští se,
to budu ležet na zemi
a já konečně rozsvítím se….
Telefon
CRRR ,VRRR,TRRR a PRRR ,
tak všechno možné dělá
a pak s ním mluvíte ,
posloucháte ho ,
povídáte mu i třeba něco hezkého ,
staráte se o něj – dáváte mu energii.
V lepším případě
dokáže záplatovat vaší duši ,
když máte den ,
že by jste zrovna nechtěli žít.
Telefon - se rozpadává
opuštěný v budce pod tíhou teroristů.
Telefon - křičí : vstávejte!!!!
Telefon - vám posílá esemesky jak žít.
Myslíš ,že je to jediný přítel ,
který umí naslouchat ?
Telefon milující ozvěnu ,
milující tvé prsty
.........tvou paměť,
o kterou tě svět okrádá
v kilobajtech na den.
Tak rozšiř svou paměť
někde jinde alespoň o mega!
Vyhledej nejlepší signál ,
abys byl všude dostupný !
Upgraduj svůj mozek
na nové modely,
jak modelky v posteli.
Ulož si nové přátele ,
aby jste oba na ně nezapomněli ,
když zjišťujete kolik je na světě jmen.
Buď mobilní
a ne telefon.
CRRR,CRRR
je někdo doma ?
Trávník
Jsem rozložen jak při tisku,
na obě strany, tak nějak.
Jsem trávník plný otisků,
tak nějak.
V blízkosti domu, tak nějak.
Topořen nedbalostí rodičů,
pálen oharky jejich dětí,
v blízkosti stromu, tak nějak.
Pěšinkou blízko na zastávku.
Jsem urvaný a neurvalý,
když kola kočárku se po mě valí.
Stmívám se chladem nocí štěňat,
pokálen posekán budu vždy pykat.
SNÍDANĚ S LOSOSEM
Postával jsem na hraně.Onen rok jsem vše zvažoval,vše jsem důkladně promýšlel a nad vším jsem se pozastavoval.Venku se rozednívalo,sedíc v křesle,díval jsem se na dívku v mé posteli a rozmýšlel,jak jí sdělit,aniž bych jí zranil,že už to takhle nemá cenu.Probudil jsem jí uzeným lososem a kávou.Už nevím jestli mě dobře pochopila,ale najednou byla ta tam.Na jídlo nebylo už ani pomyšlení a tak jsem milého uzeného lososa spláchl a představil si,jak ho splachuji někam až do moře.,Tak a jsi v hajzlu….a najednou se probudíš někde na pláži u moře´.Zazvonil telefon,ale jako obvykle se mi to zase zdálo.Vrátil jsem se na záchod s lososem v míse.Naposled jsem na něj,snad trochu závistivě pohlédl,popřál hezkou cestu a celé to ráno spláchl jedním vrzem.
Po několika měsících zazvonil ráno pošťák,přinesl pár obsílek a mimo jiné i pohled z Tahiti.Byl od té dívky,co odtud kdysi ráno utekla.Opaluje se popíjí víno,čachtá se v oceánu a přejídá se lososy,ale to už jsem nesl do postele hrnky s kakaem a palačinky s humrovou pomazánkou.
V pohledu babičky
Nad hlavou nám létají jeřáby
a my procházíme staveništěm.
V pohledu babičky
Uvidím,jak se opakují cihly.
V pohledu babičky,
V pohledu babičky
Uvidím,jak se opakují cykly.
V pohledu babičky
Se Bůh už nezacyklí.
V pohledu babičky
Vidím cihly padat
Nevinné ve zprávách
Navždy hladem strádat
V pohledu babičky vidím sebe,
Jak jedu v autobuse
A čtu si z jejích očí.
Jedu v autobuse
A babička se dívá na dvě židle,
co se líbají.
Ty zvíře
Jak předpokládáte:
typická záchodová scéna
funící buvol
hází sebou jak ryba
zpocenej kůň
řve jak pavián
a k tomu všemu ráčkuje:
„Ty zvíchre“
Rychlovka,
jde o čas!
Kdysi dávno mi řekla,
že by ty dveře od kabinky
chtěly promazat
a někdo jinej zas:
„žij pro člověka
......ty zvíchre !“
VÁNOČNÍ STROFY
Výš a výš stoupá k svému zničení,
myšlenky chvějí se při doteku.
Tam mezi mračny provázen deštěm
od Atlantiku k ruským starcům
kulaté světlo podchodu
zalité spařenou zemí
měsíci lesknoucí se v břečce noci,
sněhové vločky padají v tvé záři,
vojáci bílí-políbí naposledy zemi.
Ó ano toliko pokoušeli smrti,
až začala je milovat.
Já smrt chtěl taky dostat do postele,
lavina řítila se k extázi
můj život mrazil
až všechno praskalo,
bála se -utekla.
Teď ležím na posteli,
přes obličej její kalhotky,
co z vyplašení zapomněla.
PS:Sejdeme se na cestě tady a teď
Kosu tu neztratí nikdy
bláznivá ženská.
Konec konců jednou mi stejně dá,
vlasy mi neporostou věčně.
Venku to taje a zase mrzne,
jako tvé srdce,
na které dýchám
své teplé polibky.
Tak jako maminka to dělala mě
a za pár chvil jsem dostal výprask.
Po ránu ruce říkaly-už nepij,
lehnout pak do trávy
jsem moc si přál.
A přece se to povedlo,
zas ležím v hnoji.
Hele už sněží-řekl mi had,
oblíkni Evu sakra,
nevidíš tu husí kůži
na jejích ňadrech ?
Ach nenaskočil jsem na vlak,
už jsou pryč ty posraný roky.
Oheň pálí pod mými nohy,
praská jinovatka,
zmuchlanej papír
s tvym telefonim číslem
-dalšim číslem.
Pod našimi nohy bortí se sníh,
bortí se svět,
co nevidět
nad hlavou
ti přeletí lavina.
Po roce zas všichni kouří,
jen my si dáme
toho správnýho práska
a pak další kolo uběhne,
rok se sejde s rokem,
já se sjedu s tebou.
Sichr a ráno na nádraží.
Pár železnejch čar,
co jim někdo říká koleje,
vedou až tam,kde vzpomínáme.
Teď ležím na posteli.
Výš a výš stoupá.
Po roce zas všichni kouří.
Ó ano,toliko pokoušeli smrti.
Hele už sněží-řekl mi had.
Venku to taje a zase mrzne.
Oheň pálí pod mými nohy.
Klofy,klofy,klofy,
jsou to divný strofy.
My jsme divný strofy,
nějak se nerýmujem.
Jó nerýmujem,ale rýmu
v tomhle období má skoro každej.
Každej druhej
se snubním prstýnkem,
auťákem,televizí,milencem,
chatou,večerním oddychem,
výkendovym dřením na chatě,
dovolenou neplacenou,
proplacenou, vyplacenou,
uplacenou, cenou ?
Né,to byl blbej fór
z pátýho kanálu.
Miláčku přepni to,
tohle mě už nudí,
přepni to na další den.
Dny tikají jak hodiny na náměstí,
pořád přesně stejně.
Už si nepamatuju co bylo včera.
Není co,ale asi to co dneska.
Dělám v továrně na mejdla.
Navždy to bude stejný,
jinak to ani nejde.
Pořád budou nějaký výjimky
co chtěli svobodně žít.
Miláčku přepni to.
-Sláva sláva,tak už jedem.
-Ale já mam strach.
-Z čeho ?
-Z tý sochy.
-Z jaký? Vždyť Caesarovy spadla.
Myslíš Alexandra? Né, tak Lenina?
Z toho jsou děla.Stalina
rozbili----tak jakou?!
-Tu s tim ohněm,ta malá pochodeň,
co se snaží pořád hořet
i v týhle zimě.
-Jó!Svoboda,ten dogmatickej Qádr!
Neboj ten symbolismus
taky jednou zbouraj.
Namaluj mi spodní prádlo,
ať nejsem tak nahatej,
nebo rovnou celej podzimní oblek.
Nebo víš co ?
Šoupni mě rovnou do televize,
Baker street-bar mexickýho typu,
palmy,čaj,jazz,hamburgery,
pizza došla,bagety přivezou.
Sedí naproti mě,
těžký oči,těžkej dech,
těžkej kabát,těžký poslání,
lehkej život,
brány zmizely v študákově čaji.
Nesnáší vojenský polobotky,
zelený leze do hlavy.
Orgasmus ve stínech světel
baru mexickýho typu.
Stužkovitý kouř,
madam-špička § cigáro,
až do vánoční výzdoby.
Buzeranti mexickýho typu.
Stromová tragédie svítí
v každém z oken.
Vyvražděný les-pěstujte aleje.
Děda Mráz se zpil pod obraz
Václava Špály.
Tak mi nalej ten horkej grog,
Ježíšek panáček mexickýho typu.
Železná panna
spoutala mou železnou sílu.
Větrný kočár
odvezl mé naděje.
Průvodčí ve vlaku
si mě ani nevšiml.
Za okny bílo jak v ústech stařenky,
co potkal jsem jí ve vlaku,
teda v muzeu.
Potkal jsem i více lidstva,
všude bylo bílo.
Do schránek na nádraží za bůra
ukládali svoje myšlenky,
kolem se válely mozky
a nikdo si jich ani nevšiml.
Jak by jen tyhle holící strojky
mohly bejt prázdný ?!
Jsem ale pořád ještě na nádraží.
Jsem ale pořád ještě na nádraží.
Medituji ve vlaku.
Železná panna proti mě
má v uších walkmana
a za živýho boha
by mi nedala
trochu poslechnout.
Zhoupl jsem se -pojednou,
nikdo z nás teď nechtěl,
chtěly naše starý plány.
Vlak se rozjel do další stanice.
Utíkám za svým vagónem,
co mě teď zrovna ujel,
ani jsem si nestačil zapnout kalhoty,
když vidím jak se mi ztrácí
můj vagón,ve kterym si sedí
moje tělo !
Ani nepočká !
Oči jako moje máma,
řekl mi brácha,
synek se smál,
fotr v podzemí si uprdnul,
babička odešla s dědečkem
a teta se zas ožrala.
Plamen,plamen,na třikrát plamen.
Koho? Svíčky
voskový, jó voskový,
jak z figurky té v posteli,
stéká pot, jak vosk z ní kape
na můj vánoční dárek,
co ukryla v mém srdci
moje holka.
Á.......je to knížka.
Otevřel jsem jí,holku pak taky,
ale místo abych já,
tak ona si mě přečetla.
Centre d´etudes et recherches
des charbonnages de France
dle mého gusta,
dar,který já horník nečekal
a ještě tikaly půl roku,
než jsem ty hodinky,co jako dárkem
dostanu-rozšlapal.
Bylo to přesně načasovaný
-bouchl jsem dřív.
Jó my se nerýmujem,
ale rýmu v tomhle období
má každej .
Sláva sláva,tak už jedem,
orgasmus ve stínech světel,
namaluj mi spodní prádlo,
né fór to nebyl
centre d´etudes et recherches
des charbonnages de France.
Jsem ale pořád na nádraží,
utíkám za svým vagónem.
Železná panna spoutala můj
plamen,plamen-na třikrát plamen.
Ježíš na pár chvil sleze i z kříže.
Prosím věř mi,
neházej do řeky mé naděje.
V ledové tříšti tvých očí
hledám sebe,co jsem ztratil,
co jste mě ztratili,
co jste mě opustili
vlaky bez zastávek
s cílovými stanicemi mezi
nohama nedorozumění.
ledy se rozpustí
a všichni to poznají.
Nebudu sám,bude jaro.
Mé zoufalství ale leží a vzdychá,
naráží do stěn,řve a brečí,
oblíká boty,
vyráží směrem na jihozápad
jde zabít to,co miloval.
Nebojte děti jenom chce.Chci.
Kapři o ohlédnutí
promluví nám v břiše.
Ó alespoň jednu šlehnout si,
ten bílej sníh,zabiják věčnosti.
Špinavá propocená košile
se houpe na mym těle.
Rozepl jsem si rukávy
pro případ volnosti.
Snad možná ztratím vědomí
než dostavím tohohle sněhuláka mexickýho typu.
Uválím kouli z parlamentních voleb,
přimíchám všechny války světa,
Iránu a Iráku nasekám na prdel.
Neřády a zbraně
zabalím do druhý koule
spolu se sračkama dr.Mengeleho.
V každém z těch zvířat roztaje sníh,
když nasněží vánoce.
Dárky plný semtexu
taky dám do mexickýho typu
a naválím tam agresivní šmejdy
atomovej odpad vojenský demagogie,
strach z lidí a svobody,
limonády a do palice narvu si svojí blbost,
za kterou děkuju Pánubohu
a všechny kšeftaře s vnitřnostma svědomí,
chemickou mrkev zapíchnu do nukleárního nosu,
oči-uhlíky...radši koks,
plynový knoflíky ze slzáku,
na palici hrnec-friťák
a navrch kožich z medvěda
a červenou knihu.
Žena -strom,Muž -dítě
pod jabloní si hraje.
Dost dobře vyhulený vánoce.
Zajdem do čajovny,
Zajan se bude tvářit debilně,
ženský jen na milování.
Kyselý pocity jsou dost sladký.
Šílenej odvaz politickejch vězňů.
Chlapi jdou na pivo,
kluci jdou chlastat.
Parta se rozpadá,
nikdo nezavolá,
Mike má svou kapelu
zlomený srdce a nohu § ruku.
Chci se vás dotknout,cítit
nekonečně v této přítomnosti
blbosti jakosti.
Džíny proklatě nízko zarytý
L´America.
Co se událo na výpadovce:
Číva chce žít
chci pro vás žít,
ale ještě jsem neumřel.
V každém z těch zvířat roztaje sníh,
kapři o ohlédnutí promluví
nám v břiše,
žena-strom svíček a odevzdání
do dáli září krásou svou,
dítě-muž hrají si spolu
než jeho nevinnou hrou bude zabit
a Ježíš na pár chvil sleze i z kříže.
Principy Lásky
Principy lásky-nahé artefakty,
milenky v létě a běžky v zimě.
Principy lásky-záviny z lískového těsta
a cesta křovím obraná.
Principy lásky-bezútěšné bolesti.
Řekneš ano-slyší ne,ta nejnevynější
se chová jako děvka-a to ta příjemnější.Její modré oči,její hnědé vlasy,sametové boty a oranžový svetr.Vyšla si ven bez podprsenky.Jestli už s tebou nechce spát,tak se jí jistě v oku blejskají větší mince-.....ale to víš ,že tě má pořád ráda.Dáváš se tomu celému.Dáváš se mu oddaně.Mluvíš o tom co neexistuje.Mluv o tom ,co existuje.
Nekonečné tělo dostává konečně tvar,bezbřehý a strmý.Stíny vždy ukazují strach.
Oddáváš se té která umírá,
ale dnes je to jen pro členy.
Dnes jsem se vykašlala na všechny,zavírám oči
a přecházím silnici.
V čem On klesl,když Já byla na dně?
Nepovyšuj se před zraky a mým skřípotem zubů.
Co na tom ,že tu pracuje tvá ségra,co na tom ,že nepracuješ,co na tom ,že se učíš.Snad možná zelená země,na které stojíš.
Smích a rozkrok-pes žebrající o kost
vášeň a stesk-je principem lásky- -ty nekonečné.
Konečná zastávka je jen výsměch zhulenců-ty nejsi vážný miláčku-když končí píseň,
chci se ti dívat do očí-jsi mladá a krásná-připomínám Ti fotra a Ty mě Tvou matku.Mezi ploty chodí blázni
-připíjí si na šťastný nový rok.
Jedné nevěřím,protože nás zradila,
nevěřím ani jediné sekundě,co žiju!!
Lítám v tom,jsem hlavní hrdina,vyšší princip.Jsem hrdina jen pro tebe,ženo z Marsu.Mojí jedinou láskou,o které si myslím,že miluji,není hudba z pouhých not-Ikaros taky nepsal básně,které směřovali,chtěl jenom vzlétnout.
Unavané , ubrečené děti
-ptají se po tátovi,jen po tom ,komu to vyhovuje,příteli-nikdy nebudeš nadávat-rozumí ti.
Principy lásky-sladké neřesti,
kyselé úsměvy-mrazivé myšlenky,
tajemné pohledy-rezignuji stejně
na svou duši-na mou duši.
Pusť mě!!!!!!!!!!!!
Nehtem si čistíš zuby , nehty
se smyslem pro kyselinu.
Když tě opustil,zpíval jsi jinak
můj ptáčku .Když tě nechal být,
přišel jsi o pokoj svých tužeb.........
Když bylo ráno,byl jsi polekán,
že už ji nikdy nespatříš.
Mystické umění a prdelky a prdele-
-nečum vole na moje kozy!!!
-Ty ale umíš být sprostá!...
To,co tě svádí,jsou jen principy lásky .
Děláš to z lásky,
nebo z principu-děláš to z naděje,nebo jen z lítosti,
děláš to doopravdy,nebo lžeš.?
Máš ji rád,někdy je horší nemilovat než milovat.
Principem lásky je zemřít v tom druhém.
Kážu o lásce , protože potřebuje usměrnit ,
jak je jí mnoho , jak je nás mnoho.
Všichni chceme styk s cizinou.
Do bílého popelníku klepeme oba stejný popel a není nám to nápadné.Není to příznačné pro principy lásky,
zahoďmě masky,
princové, krásky.
To není umírání , to je tvá krása
za ouškem a podléhání bez slitování
a . . . ............. ......... .....
nepolapitelný nezjištitelný
důkaz lásky.
BALADA O MOUŠE A NADPORUČÍKOVI
Usedla moucha, usedlá
na velitele praporu,
jako on byla posedlá
dostat se také nahoru.
Ta moucha vzlétla do nebes,
kde v ráji hned ji spálil žár
a nadporučík se povznes,
svou práci jiným přenechal.
Uplynul rok, rok zbožného,
smrt lehce válku osedlá.
Na civilistu mrtvého,
usedla moucha, usedlá.
Bráník 16:38 nádraží
Myslíš, že zbytečná je báseň,
kterou tu pokládám jako koleje,
co uzvednouti nelze.
Třpyt na Vltavě,
příjezd a odjezd,
zpoždění a úžas
nad tím, co jsi čekal.
V uších mám hudbu a v oku skály.
Na obzoru zmeškaný vlak ve 14:36
a handicap, který se už nikdy neztratí.
Vyléčen, probuzen a zmámen
vracím se z psychiatrické léčebny.
Ámen
Co pomačkalo se,
to jsem zas vyžehlil
a naplnil neznámou látkou jen pro okolí.
Co chci, to mě nezajímá,
co nemám, to mě dojímá,
co vím, to rád bych řek.
Co nevím - neztratím.
Co ztratím - zase jednou najdu.
Co vidím - za to se stydím
Jen někdy, když mám splín,
co vykoupím, to zaplatím,
co neprodám, to tobě dám,
co vymyslím, to vydražím.
Procházím nádražím.
