Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Svěrák
Klička se točí
pro tvoje oči.
A tvoje zuby
na mě se zubí.
Ve vlasech utonu,
Skloním ti poklonu.
Natáčky
Lásko voníš sněhem,
natočím ti natáčky.
Svět s tebou je během
krásný skládačky.
Dej si
DEJ SI
Dej si oči - rudý děti,
dej si pohled na pohled.
Chilli,králík,čokoláda,
cukr,česnek,kečup,med.
Dej si uši - řev vesmíru,
přidej vejšky,stáhni střed,
čtvrtky půlky do soboty,
basy ženy,drobnohled.
Vyndej jazyk - dech tvý doby,
vyndej prachy,zaplať hned.
Balanc krásnej,namarkuj ho
chlape jeden,jeden svět.
Dej si nosem - libou vůni,
dýchej vdechuj čistej vzduch.
Měsíc žije v černý tůni,
nedělej si u něj dluh.
Dej si děti - plod tvý duše,
budoucnost se obrací.
Dej si časem - trochu času,
Než už budeš na mracích.
Nedělní dům
V každém okně je žena
a v každých dveřích muž.
Muž kouří, je jak pěna,
květy v oknech jsou jak růž.
Přijímání
Mladí, znuděni stereotypem,
paseme po vlastní realitě,
kterou právě procházíme,
sedíc na záchodech vlastního svědomí
přijímáme pravdu,
stejně jako nahou lež,
přes všechny ty slovy :
"Tudy cesta nevede!"
A tak dál se vlečeme k cíli,
který se zdál z počátku jiný,
což si většinou neuvědomíme,
když zakopáváme po cestě o kameny
nastrčené těmi,
co šli před námi.
Dojmutí
Mohutně podojím své oči
dnes večer má milá,
až se v nich společně
budeme zalykat.
Naplakal bych celou vanu,
jak mi je všeho líto.
Všech nenaplněných lásek,
lásek mezi psem a kočkou,
mezi sněhem a vločkou,
bratrem a sestrou,
sakem a vestou,
tátou a synem,
divadlem a kinem,
ňadry a šíjí,
mezi těmi,
co přede mnou se stále kryjí.
Jak je mi líto té zatracené lásky
mezi prsty, které tě zebou,
mezi mnou a tebou,
mezi světlem a šerem,
mezi ránem a večerem,
mezi babičkou a dědou,
jejich hroby mě dovedou
dohnat k slzám lítosti.
Lítosti,co slzami mě vždycky pohostí. .. ….
HOSPODSKÁ LIDOVÁ
U naší hospody jeden je strom,
vracím se vesele,zase jak hrom.
Vracím se z hospody
zpitej jak pes,
tam,kde byl jeden strom,
já vidím les.
ČARODĚJŮV UČEŇ
Propadlé oči loutky v němém filmu,
utrápené nejistotou vlastních kouzel,
sklání se chvíli k zemi,
chvíli k slunci toulajíc se po světě,
kouzelné oči navždy zakleté.
TÉ POSLEDNÍ,KTERÁ MĚ OPUSTILA I.
Nemusím utíkat daleko,
abych se dostal na druhou stranu.
Nemusím utíkat vůbec,
abych se ti vzdálil.
Můžu se k tobě v noci přitulit
a budu v jinym vesmíru.
Můžu se štěstím zbláznit,
ale prej jsem šťastnej jenom s tebou.
TÉ POSLEDNÍ,KTERÁ MĚ OPUSTILA II.
Odjela jsi a já to ani nepostřehl.
Věděl jsem a nechtěl.
Byla jsi všude.
Spatřuji tvoje kroky,tvoje ruce,
mezi tisíci mizivými lidmi,
než je pohltí metro.
Každý z nich má něco z tebe.
Nejsi tu a stále se mi připomínáš.
Znovu a znovu se otvíráš navzdory času.
Až se vrátíš budeš zas ta nejpalčivější,nejzranitelnější a nejobsáhlejší tam někde na naší planetě.
