Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
P.
Polib mě na oči,
abych mohl vidět pravdu,
Polib mě na ústa,
abych ji mohl všem říkat,
Zaplň mé srdce už jednou provždy,
Abych nemusel utíkat do nekonečna.
Pohlaď mě po vlasech svou láskou
A věz,že bych chtěl v Tobě zemřít,
Kdybych měl jednou na umírání čas.
Sejmi mé otisky,
kterými naznačuji cestu.
Vezmi mě za ruku
a křič si co chceš,
Ale hlavně prosím drž mě.
Sejdi se mnou do pekla
ať poznáme všechny ty slasti
A neopouštěj mě při cestě do nebe,
Kam chtěl bych s Tebou jít.
Polaskej mě do uší,
abych slyšel Tvůj pláč i smích,
Líbej mě na nos,
abych na Tvou vůni nikdy nezapomněl,
Polib mě,
abych cítil,
Polib mě na dobrou noc,
protože spánek je sladký,
Když ve snu se Tě mohu dotýkat
A cítím,
jak mě ráno probudíš
Nevyspalého a pořád stejného tím Svým……….. …………..úsměvem…………..
O padání
Lidé - plody
tvojí i mojí fantazie
uzrávají a pak padají,
jak hrušky.
Nejsem ještě zralý,
někdy jsem kyselý
a trpce v ústech mám.
Zelený
a nezkušený padat.
Pohoupáván
chvíli větrem západu,
chvíli zezadu
a na jihu je prý nejvíce ovoce.
Vítr nám olizuje lopatky,
když jistě padáme.
Když upadnout ,tak pořádně.
Nadávka není padavka.
Někdo upadne do sladké a měkké trávy,
ještě dříve,
než ho začnou žrát
červi svědomí
a někdo bude utrhnut.
19.9.2006
Z CYKLU BÁSNĚ PSANÉ HEKEM
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Vždyť jsem mimo !
Již zklidněn padajícím sněhem i mrtvých lehem
a v televizi bez příběhů a přesto s během
z vůle strachu bojím se čím dál víc,
když do slabin se těch druhých
snažíme stále trefovat.
Pilátství!!
Křičím na sebe,když kopíruji hudbu,jež povznáší i v ústech.
Stáhnu si kalhoty
a poslední betaverzi svýho života.
Už nemám na novou instalaci.
Svět plnej kracků a smrti.
Svět plnej nedorozumění a bootovacích disket.
Jsem naladěném na jednom přenosu,
jak piju černou kávu.
Poslouchám přes zeď sousedy,
poslouchám ? to jediné mi zbylo.
Krev na rukách a pak i na kytaře,
zkřížím si cestu domů
a pak začnu milovat?a litovat,
že jsem nikdy nežil zdravě.
V tomhle městě kde se ztrácej milenky,milenci i nemoci,
čím dál ,tím víc začínáš myslet jen na dvě věci:
sebevražda,nebo sex.
Je to život a smrt.
To první je na tobě,říkám si každém den,než se poprvé pokusím usmát.
Vzpoura se v tobě hromadí proti autobusům,v kterejch se držíš ?
Hm asi je to madlo,co tě zachraňuje před upadnutím?..
Bojím se až přijde domů
Bojím se až přijde domů
a začne mluvit o lásce.
Vyhlížím jí z okna,
ta jež miluji jak alkohol
na ranách kolísání,
ta jež rozpaluje pod mým krbem touhy
stromy plné kňučení,
ta ke které cítím určení.
Té bojím se ,že opustí mě stejně jako přišla,
té minuty ,kdy všichni shrbeni
a ona jediná s tou malou sirkou pravdy
pod běhounem doby směje se doutnáku
a tančí s ním ,jako by v očích měla
schopnosti ,tak jako při tenise ,
LOP! a míček HOP!
tak všechno odpálit kamsi
ke svým nebesům,
ke své hvězdě jež tiká pod plachtou v tělocvičně,
protože tam se všechno nacvičuje ,
tak jako já se neustále dívám škvírou
mezi záclonami a trénuji se než ona přijde
a rozpumpuje mi srdce a žaludek
a neříkám si,že jsem ztracen,
protože nevím kde jsem a ani kdo jsem,
když klíčem v zámku loví klid,
pak očima svýma jež se mi otevírá ,
já vím , že v tobě lásko,které tak já se bojím,
tak v tobě chci se utopit.
Vzbudilo mě cinkání lapače (povídka)
Vzbudilo mě cinkání lapače snů….cink..cink…….cink..cink..cink…Ano Ticho musím zavěsit na háček mezi ryby , abych si vyzkoušel , zda-li se nějaká chytne!Uvnitř mého těla kdosi doluje zlato…zlato za švestek.Proplouvám časem nazpátek.Nazpátek kam?Nevím...Vím jenom , že o hodinu se dnes mění čas.Na víc si asi oficiálně netroufneme.Podívám se směrem na hodiny. 7:06.
Říjnová neděle.Jdu postavit draka.V té hodině navíc , je určitě dobré si postavit draka.Ale náhle znejistím.Co když se mi drak postaví na hlavu a všechno bude na draka?Bílé zdi lemují dvůr celého stavení složeného asi z šesti domků a dvou průčelí.Občas ho přeruší popínaví keř , trakař rozštípaného dříví , okna v květinách a květiny v květináčích , houpačka , opřený okap , proutěný koš , lopata , kýbl , sekyrka , párek tisů , kadibudka , ptačí budka , ojeté kolo i lavička , na které sedím.Nějaký malíř by asi řekl , že je to malebné .Staveníčko kdesi mezi třeboňskými rybníky .Jako první z celé početné rodiny , u které jsem tu na návštěvě ,otevře dveře jednoho z domečků , starý pán,vylít bažanta , roztopit v kamnech a prohodit sítem mého ucha pár slov o sychravém počasí.Už ho vidím jasněji , jak se ke mně blíží.Je to děda v galoších s parádním armádním županem.Jó šaty dělaj člověka.
Nedovedu pochopit , proč jsem tak brzo vstal.Není přeci pondělí , nemusím do práce.Je chladno.Že by se vše posouvalo i o den?Ne ne ne – musím pevně sedět na lavičce.Je neděle a já si stavím svého svátečního draka.
Jako druhá se vyšourala z tepla postele vnučka.Dlouhé vlasy a renesanční úsměv..Á pes přišel s ní a očuchává starou železnou žehličku v podobě kachny na stejně starých dlaždicích poblíž trávníku.Pevně spojuji špejle ze včerejšího špízu.Kostra je důležitá , jen ta po nás zůstane ,pokud nás sluneční žár nespálí.
Něco se na zahradě děje..To očka kočičky na mě civí zpoza kolny.Dělá , že něco loví a přitom hop – hop a už je u mě.Nechce ani hladit.Sama se otírá o lavičku a vrní jako malý traktůrek.Chci si tu hebkost vzít do náruče , ale náhle se vzpírá..!Co to?...á…To starý rafan vyběhl z některých mnoha dveří se svou paničkou.
Snacha ,tchyně , co já vím.
Přilepuji starý papír na hruď kostry draka a říkám si v duchu po vzoru dětí ze včerejší hospody , že je ten papír Oldschool…Jo ze včerejší hospody si pamatuji pár úst , jejichž zuby byly jak zasněžené hroby starého hřbitova ….Dvůr přechází i babička - roztěkaná , co všechno musí asi dnes stihnout :“Nedáte si s náma snídani ?– čaj,kafe….je tu zima ne?“ A a a ano,když budu chtít,tak přijdu…“ vzmůžu se .Již necítím prsty a každý si prohlíží zkoumavě pétéčko od Sprajtu , v níž mám pivo.Soustřeďuji se na ocas , ten kýl velryby.Z domečku za mnou se ozývá cinkání snídaně . cink..cink a dědovi historky o válce.
Je trup i kýl.Ještě pár nitek a mohu vyrazit na pole za rybník , kde bývá vítr nejsilnější.Hotovo.Vyrážím po cestě lemující topoly.Malé zažloutlé slunce se pokouší prodrat skrz mraky kamsi nade vše.Poklekám na hnědou zem.Odmotávám špulku plnou vzrušení a provázku.Drak sebou cuká,pár kotrmelců po zemi a a a už je metr nad polem…Běžím někam dopředu odmotávám rychle špulku ,LETÍ….i přes nezkrotný vítr stále víš…a najednou letím s ním a už jen slyším v uších že andělé mi cosi šeptají……cink…..cink.
V tramvaji
Vidím..vidím..vidím,
to co vidím.
Plné nasazení do života se nechce
už jen tak komu.
Za to umřít by si přál každý.
Vítejte mé elektrárně ,
mikroskop používám na hmyz
a plášť na zahalení.
Cit je neprobádaná myšlenka ruky.
Tu opustíte ,
tu políbíte.
Nechci se dotýkat !
Ale právě dotyk
nás tyčí nad všechny vrcholy.
A jestli chceme býti cokoli
buďme sokoli.
Korespondence
je pouze mezi očima ,
tak se buď nedívejte ,
nebo nepište po obloze ,
co dávno napsala zmizelá letadla.
Nepropadejte panice ,
když přes most
a ve svátek vás tlačí
obyčejné svědomí.
Nejlepší vidět ty ,co nemůžou,
než ty co předstírají
Fontány a ohňostroje.
Stavte a tvořte kudy chodíte.
Fontány přetékající
a týkající se všeho.
Ohňostroje vystrojené
jako o svatbě.
Neboť tam se člověk spojuje,
nikoli umírá jako při západu slunce.
Vidím co vidím
a studu není ve mně ,
třeba vzít hůl a chléb
to romantiků bláznovství.
Dnes prut vem na to co uteklo ti včera
a bič nač myslíš ,že ti utíká.
BLÁZINEC
Chtěl bych se konečně už zbláznit,
tak jako vy.
Do vibračního písma
lesknoucích se kouzel.
Chtěl bych se zbláznit,
abych nemusel přemýšlet.
Chtěl bych se zbláznit,
už jenom proto, že vím
o těch poblázněných ženských,
co běhaj po ulicích velkoměsta celého vesmíru.
Chci se prostě zbláznit.
Chci mít normální rodinu,
jen proto, abychom se všichni
zbláznili při první štědrovečerní večeři.
Ano chci cítit normální věci,
jen proto, abych měl pocit ,
že jsem blázen.
Blablablablabla!!!
všichni hledáme toho správnýho doktora
v tomhle blázinci
a když ho třeba najdete,
zjistíte, že je to ještě větší blázen než vy.
Tak vítejte v blázinci.
VYŠEPTALÁ
Přišel jsem o hlas,
Proto k vám šeptám.
Včera v mém hrdle byl,
Hodně se chechtal.
Dneska je bůhví kde,
Ozvěna zbyla z něj.
Teď letí vesmírem,
Jak moje beznaděj.
Dnes se mě neptejte
Proč? A co? Kde? A jak?
Se mnou si šeptejte,
Cvičte si raděj zrak..
Voní
Voní, voní, voní
sláva, něha, touha a radost.
Voní dotyk a láska.
Voní to co je cítit.
Cítím lásku,
ale nemohu se jí dotknout.
To je teď jediné,
co vnímám.
To je teď jediné,
co mi chybí.
Zajít tak na ryby.
I kdyby vyschly všechny rybníky.
Ty budeš ten ,
co vždycky slíbí
vždycky všechno.
Chce se mi plakat !
Ale možná by mě uspokojilo
vybrečet se do náruče nějaké ženské.
Nikdy jsem nepochopil,
proč je žena symbol lásky.
Zjištění pravdy,
je vždy jako chuť a vůně,
asi proto miluji ploty.
Vysvobození je žít mezi lidmi,
jak říká zeď,
ale nejlepší je stejně pravda v leže
a voní...
S ranní močí
S ranní močí se probouzíme,
když v noci spíme,
jako by si nás volal
náš osobní doktor
na preventivní prohlídku.
Doktor je v nebi
a my se probudíme
pod tlakem
orgánů pro život
a mezi plechovkami
s nedopitými pivy
se šouráme ke spáse
něco s tím udělat,
než přijde potopa
tohoto světa.
Kohout kokrhá
a všichni ptáci
ho podporují.
Nalepíme štítek se jménem
a zkoušíme se vrátit
do snu o láskách
a pracovních úrazech.
Zdá se nám,
že s ranní močí
spěcháme k oltáři
našeho spasení
a jen někdy
se pokoušíme ujasnit
kolik je hodin,
když se vracíme
do spacáku,
který ani neví čí vlastně je...
