Oldřich Antonín Hostaša
(*1953) Probuzení básníkovy můzy zapříčinilo osobní setkání v sedmnácti letech s Jaroslavem Seifertem. Publikuje v Divokém víně a jeho chraplavý hlas lze zaslechnout i na některých literárních čtení. Nyní je vrátným na ministerstvu kultury. Též autorem knih Čekání na lásku a Pražský requiem.
https://www.lidovenoviny.cz/nahled.aspx?d=07.11…
Čára
Čára, rozhraní mezi snem a skutečností
čára, spojená do kruhu
nekonečno a realita.
Realita dvou kteří se našli
hledají rovnováhu mezi láskou a nenávistí,
mezi touhou a netrpělivostí.
Čára, nit kterou čas navléká do jehly osudu
a vyšívá lásku rozkvétající v zahradě snů.
Dobrý den, živote!!!
***
Dobré ráno, lásko,
plášť cudnosti vyšívá touha
a dívka v koutě pokoje,
čeká na dlaň něžnosti.
Probouzíš se,
Brána zahrady snů se zavírá,
okno je oceán
a slunce loď,
do plachtoví nedočkavostí,
opírá se vítr nezbedníček.
Odplouváme a příboj dne,
nás odváží;
víš kam, Christien!?
***
Věty dalších dnů,
splétá týden do copánků,
slova, která plynou z Tvých úst,
jsou jako vzdálené hvězdy touhy,
čekám u Národního divadla,
Vltava šumí přítomnost,
přítomnost našeho okamžiku,
kdy vteřina let,
začala stárnout
a Tvá ústa něco šeptají,
víš to, živote?
***
Písničko zpívej,
housle i cimbál zní Jižní Moravou,
viná réva se mazlí ve slunci
a láska oblékla kroj.
Háje šumí v rytmu rána,
touha se třpytí ve slence vína.
Jdu sadem jabloní
a v nedalekém kostele zní zvon,
zvon pokory,
dva si řekli ano,
ano ve své vteřině.
Dobrý den,
Jižní Moravo!!
XXX
Na konci města, na jednom kopci,
stojí starý dům.
Omšelá omítka, smutná okna
a divoké víno,
které jako had, točí se kolem.
Za domem zahrada mladých jabloní,
altánek, kde hraje vítr na struny dne
a jeho tóny se snaží probudit smutný dům.
Za zahradou teče potok
a jeho vlny hýčkají zahradu.
Z domu vyšlo děvčátko,
v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv;
starý dům promluvil;
kam jdeš?
Děvčátko se usmálo
v jeho očích jiskry rošťáren.
Starý dům pochopil,
jeho okna zazářila tisíci slunci,
a zahrada se rozvoněla květy jabloní,
které jako noty,
hrají novému ránu.
ROZMARNÁ
Sluneční příboj západu slunce,
odráží se ve vlnách moře,
hlahol rybářů přiváží večer.
Zaoceánská oblaka,
odváží vzpomínky námořníků,
a křídla kormoránů malují modré nebe.
Na jedné bárce,
dva tvoří svůj čas,
jeho ruka orá její tělo
a jižní vítr,
chladí lásce rozpálené tváře.
Dobrý večer, touho,
stulená ve sklenici vína.
***
Hodiny si zívly,
nastala hodina po půlnoci
první tramvaj,
otevřela oči
a její světlo osvětlilo koleje.
Měsíční zahradník,
rosou zalévá zahrady
slečna tramvaj,
mu vesele cinká
a hvězdný nebeský vůz,
nakládá sny.
Noci ubývá,
světla přibývá
a slečna tramvaj,
si vesele cinká Prahou.
Na každé zastávce jiná tvář,
jiný osud
a na kytaru rána,
hraje vítr tulák.
Vychází sluneční kouč,
jeho paprsky zlatí její okna
a slečna tramvaj,
odjíždí do veselého dne,
který otevírá oči matičce Praze
a ona jako matka,
laská ráno,
které slečna tramvaj rozváží.
V PŘÍSTAVU
Modro si opírá dlaně o vlny moře,
vůně příboje se probouzí,
rybářské bárky jako zmámené
kolébají se v rytmu svítání
a podprsenková teplota odkládá nahotu.
V mansardě na rohu ulice
španělská krasavice sní dál sen o milování.
Dobré ráno nálado,
den si obléká kalhoty,
vzal poutnickou hůl
a kráčí k poledni.
ŘEKA NADĚJE
V našem vědomí pramení řeka,
naděje i poznání.
Po její hladině dělají se kola času,
každé kolo jeden osud,
v tůních vzpomínky
a šumící topoly strážní rytíři,
rytíři našeho svědomí.
Po řece naděje jako lodě jedou naše myšlenky
a výpravčí život dává zelenou.
MODRÁ CESTA
Po modré cestě oblohy
oblačná auta odváží ráno.
V zahradách třpytí se rosa
na květech růží jako drahokamy.
Láska do květů zakletá
rozkvétá ti v srdci.
V rubínech touhy na řasách
zrcadlí se modrá cesta,
v hlubinách očí vychází slunce,
větrná dlaň polaskala Tvé vlasy
a v nebeském kostele vyzvání zvon života,
to pro nás,
když se naše cesty spojují v jednu.
VĚTY
Věty dnů splétá týden do copánků,
slova, která ti plynou z úst jsou jako vteřiny naší hodiny.
Čekám u Národního divadla,
Vltava šumí své příběhy,
večer nás zahalil pláštěm
a přítomnost,
přítomnost splétá příběhy dalších roků.
KRÁLOVSKÝ PLÁŠŤ
Královský hermelín zahalil večerní Prahu
a Hradčany září hvězdami, které čas rozsypal.
Tóny harfy znějí peřejemi Vltavy
ona jako nevěsta,
rozčesává si vlny v nebeském zrcadle.
I Tvé srdce je zrcadlo
zrcadlí se v něm naše touha.
Do královského křesla usedl Petřín
a pod sochou pana Máchy
zastavili jsme svoji přítomnost.
Dobrý večer, matičko měst,
zvony Svatovítského chrámu zvoní budoucnost.
