V netečné noci

luna již perné smutky odplakala
reálným okem zírá do všech spících oken
do hladin z drobné rosy stékající
až po ty louže stojící složené z lesků dvojích sklovin
zná každý detail za ta léta a přesto s láskou sleduje
jak básník brousí veršem smysly
do kávy sype skořici
zájem se s vášní snoubí
až dosud kdesi v dálkách spících
jas v roli vnáhleného svědka
mlhou a světlem pouklízí
až lunu uspí vzbudí básníka
co přespal konec světa tvář obtisknul si v klávesnici