Můj daguerrotyp

mlčení symbolů

byla to jedna tichá orgie
mezi polehávajícími účastníky se loukou proháněl duch svatý
církev se svými zkamenělými postihy byla předaleko
pohané k nejvyššímu měli blíž než právem otrlí biskupové
neuvědoměle řádila cikáďata

každý tu věřil že jednou kamení mu v rukou ožije
nikdo si nešetřil už dnes z lásky na kabáty
za zimou šťastné čeká léto
štěstí je smyslem v zisku nové
marnost jsou pouhá data

právě povolené porozumění

tu ve svém postmoderním fragmentu nesrozumitelně vlaje
hroutí se chvilková soustátí soumuží soužení sousta vy
krysaři prohání se krajem a krysy schovávané u okraje
upadají z něj do chaosů a hltajících je tu spousta otravy

zhmotňuje otrokácký nárok
louka je nejvlastnější farou
stébla jsou vertikály smutků
lechtají oběšencům okraj schůdku

opuštěné stíny

přede žene kočičí stín dravčí skok
odloučené se stále vrací na místo
osobní mrak mým cílům stíní
ano je stínem ne možná i naopak
podle dne podlé noci padlé stíny až zápomoci počestně zmrzelého jíní

louka slibů

bez ohrady nářků slibuje životu smrt
zbytek jsem bez náhrady škrt