Klasy neodvolatelna; vyrýžované nebe nad instalovanou planetkou e-Zemeska

za svítání v okolí polomů vysvítají rýžové fragmenty nebe
mladé ještěrky opalující se ještě pod lunou
odbíhají k napajedlům listí
veleještěři pařezů mlčky přihlížejí mrholí samota

vpíjí se do obnažených letokruhů
a rozkládá zbytky majestátního zakořenění
po amputaci korun

v tom však okovaná bota básníka
-ne snad moje noha-
rozbíjí ticho následující orfeovo plaše blahosklonné echo

spěchá zatočit s jednotou básníků
dupe na poplach jenž dole na předměstích neslyšet
zvláště když dávno zapomněli že smutné se nedělí
ve slušné společnosti každý den ani v neděli se nedělí

smutné se postupuje rýžovým nebesům
nechává odplout s oblaky
v kontemplaci octa stínu a tucha svátého z konečných plání
tisíciranný kulomet tam k tomu nepřetržitě hvízdá šedorudé blues

odevšad seběhlí sousedé
sledují vyplašeně honičku na ozbrojeného básníka
bojí se že je to dokument z našeho jitřního období
klidním je obstřikuji ledem je to jen podivínská souhra odjinud

Zemeska končí nastavením sMířidel
v získané rovnováze končí nadřazenosti svalstev
končí nadřízenost sem tam hrdlem prolitých zkušeností
někteří spolu začínají mluvit poslouchají se

nesouhlasí to s ničím
o čem jsme věděli
a nemůžeme tam jen tak přijít a vstyčit vyviklané menhiry
na správná místa platných úhlů nemůžeme se s nimi měřit

čas není náš