...

Vlasy schované v dutinách stromů
učesané hnilobou a zapletené do větví
znají život kůry,
její rytmus,
vztahy se škůdci,
oblíbené pH deště.

Poznáme je podle copu
čouhajícího z otvoru,
v němž bychom spíše čekali vodníka.

Ráno cestou do práce zavadíme pohledem
o pramínek zvoucí k zatahání.

Míjíme-li cop během večerní procházky,
ovine nás příjemná teplota prohřáté hlíny.

A za noci,

za noci kštice vyšlehne 
jako maják v hlubokých lesích,
vráskami kůry se prožene pozdrav,

naši tichou přítomnost zasáhne
nedozírná rozloha živoucího.