z Amazonských Medů

První lidé
Za dávných dob, v legendárních časích, kdy duchové žili na nebesích bez trámů a předkové Yndů obývali svět v temnotách podzemí, žili byli dva kouzelníci: Aroteh a Tovapod. Bytovali na zemi, kterou sdíleli vespolek v chajdě jak Sókrates a Ísokratés, a měli řácky nasyslené zásoby kukuřice, sladkých brambor, papájí, ořechů a hojnost guave, kasavy, zvěřiny a zemních želv. Plodiny rostly samy a hojně jako v zapomenuté pohádce, Aroteh s Tovapodem louskali ořechy a loupali klasy, div jim z toho nevypadaly vlasy. Kukuřičné palice štosovali na hromádky kolem chajdy a ořechy sypali do džbánů z kalabas. Aroteh s Tovapodem si dobře debužírovali a rádi by našli ještě někoho dalšího do té svojí vypráskané společnosti, aby mohli provozovat amazonskou trojku v mariáši a podobně. Jednoho krásného dne Aroteh zjistil, že jim někdo řádně prohrábnul zásoby, neřkuli popelník. Řekl o tom Tovapodovi a domluvili se, že si na toho neznámého počíhají, aby zjistili, ký cápek jim znárodňuje věci tolik zgruntu. Hned té noci, zatímco Aroteh spal, se Tovapod ukryl pod jacarandový strom a z přítmí pod větvemi se díval k hromadám klasů okolo chajdy. Najednou zaslechnul šustnutí jak zpod myšího chvostku, a jak se tak zčerstva díval na kupky kukuřičných klasů, spatřil ruku sahající po jedné kalebase. K té ruce patřila ženská, jedním slovem: šťabajzna! Když spatřil onu krásnou ženu, pozdvihující se v přísvitu prvního předjitřního světla v celé nádheře, uvědomil si, že spatřil prvně dokonalost samu, a šel do vývrtky. Žena potichu přešla k další hromádce klasů, ale když zaslechla Tovapodův pohyb, zastavila se. Tovapod strnul. Když se neozval žádný další zvuk, pokračovala žena ve svém byznysu a dál si nabírala zrní a guave do fěrtochu, a nakonec zmizela, jak se předtím objevila. Rozplynula se. Byla fuč!
Tovapod běžel k místu, kde ta krásná neznámá zmizela. Opatrně začal zkoumat místo doličné a zahlédnul, jak se do malé jamky zahrabávají lidské ruce. Skočil tam a začal odhrabávat hlínu z dolíku. Uvažoval, že takovou malou jamku nejspíš používají nějací maličcí lidé, co se jich vejde dvacet do jedné střídmě zařízené místnosti s klikou zvenčí, ale když se podíval otvorem, který odkryl, spatřil mnoho staveb v rozlehlém podzemním světě. Tovapod se pokusil otvor víc rozšířit, ale šlo to víc, než ztěžka, protože mu překážely balvany a s těmi nešlo pohnout.
Nakonec šel probudit Aroteha. Vyprávěl mu o podzemním světě, o jehož existenci do té doby vůbec nevěděli, a potom Aroteha požádal, ať jde k Větru vyprosit pomoc. Tovapod chtěl požádat Vítr o jeho sílu a proudné vanutí, aby se mohl řádně opřít do balvanů v díře a uvolnit cestu do podzemního světa.
Vítr souhlasil a zapůjčil Tovapodovi větrnou sílu a proudivý van, takže Tovapod s Arotehem odstranili balvany snadno z díry. Kouzelníci užasnuli nad tím, co spatřili: ve spodní zemi žily stovky lidí prazvláštních podob: prsty měli srostlé blanami, jako mívají kachny, protáhlé brady co horští kozli, zato rohy jim trčely ze všech částí těla a z hlav, nosy měli krátké, dlouhé, všelijakých tvarů a velikostí a ostré zuby jakby jaguáří koťata. Vypadali děsně, rostly jim chvosty a vypadali více jako zvířata, než jako lidi. Jeden by řekl, že stáli Hieronymu Boschovi modelem!
Aroteh zavolal na podzemní lidi, ať vylezou direktně ven otvorem, který s Tovapodem rozšířili silami Větru. Přítel Vítr se opíral Tovapodovi do zad jako jeho tichý vějící společník. Zatímco ubíhal čas, lidé se skulinou drali ven jako říční proud, který skáče korytem ze svahu přes kameny, pění a zurčí, šíří líbeznou vůni a ovlažuje vzduch, po jeho březích poskakují konipasi jako mžik a v proudu se kolébají svalisté ryby, ploutvemi kmitají a máchají jako ptáci ve větrných proudech, nevidných a vířivých ? anebo motýli, co se na horských pláních sesedají kolem kaluží v pestrých mračnech, aby se napili z nebeské louže, když vůkol pouhé kamení, suché a žhavé, na kterém lišejník vzdoruje ? ó, řeko, ty jsoucí živle, nádherná struno všech tónů života, jak se sbíráš z plání a svahů, listím prosakuješ, pramínky se splétáš a klop! klop! zemskou tíží tažena pílíš k tůním a k mořím v ustavičném plynutí molekul a kapek, třpytných krůpějí dne a temných kanutí noci ?? ano, za nocí řeka vypadá jinak, vine se jako černočerný úhoř pod zrcadlenými hvězdami a bouřnými mraky, nese zvuk do daleka plynoucí resonancí a ty musíš být jako myška na břehu černého vína čepovaného hvězdnatým stínem, jsoucí a neviděný.
Aroteh se podivil, jací ti lidé byli a jak přežívali v podzemí, podobni krtkům. Bylo čemu se podivit! Když spatřili východ z podzemí, jali se doň drát jak velká voda, ale otvor byl pro všechny úzký ? aby mohli v zástupu a bez tlačenice. Aroteh se díval, zda mezi nimi zahlédne tu krasavici, ale jenom jednou se mihla, hned zase zmizela v davu. Lidé proudili ven ke světlu a tu začaly Tovapodovi docházet síly ? bylo toho na něj přeci jen hodně. Nakonec klesnul pod tou námahou a balvany zavalily díru do podsvětí jednou provždy. Na povrch se dostaly stovky podsvětních lidí, a ti začali zčerstva vyprávět, jak to bídně s nimi bylo. Živili se předtím jenom palmovými plody, a tím, co tu a tam přinesla z povrchu ona krasavice a ještě jedno dítě ? ti jim nosili kasavu, jamy, banány dřív, než nastal den. Jinak se tam v podzemí potloukali od ničeho k ničemu a za moc to nestálo. Kdyby tam byl alespoň Magor, ten už by naznačil podzemní program, ale Magora tam nebylo, takže vlastně jenom živořili zcela bez třetí kultury.
Když vylezli z podzemí, utábořili se kolem chajdy našich dvou kouzelníků. Ti se na ně moc dlouho nevydrželi koukat, aniž by se jimi nezačali zabývat čili jim začali upravovat fazónu: pilovali jim zuby, odštipovali rohy, zatlačovali brady a vykrucovali nosy, tupírovali uši a chvosty ? no, trvalo to nějaký čásek, než začali vypadat k světu ?? i když, podíváte-li se na lidi dneska, řeknete si: neměli přece jenom některé nechat přirozeně? Takhle všichni vypadají jak jeden odlitek a div, když se ukáže nějaký exot! Buďme rádi, že jsme, jací jsme.
Skončivše s úpravami lidského designu, Aroteh s Tovapodem vzali na se neméně obtížný úkol: naučit lidi zpívat. Dneska to bereme jako běžnou záležitost, ale první lidé se museli nejprve naučit intonovat, aby mohli začít mluvit. Ze samotné přírody se to naučit nemohli, protože šum vody, hukot větru a zpěv ptactva či řev zvířat člověku nic neříká. Jistě, třeba zpěvný drozd umí přezpívat navečer v tónech své písně všechno, co se ten den doslechnul, ale víc neumí. Lidé se naučili zpěvné vokály a drnčivé konsonanty, naučili se skládat hlásky do významových slov k označení skutečnosti a hnutí mysli ?? nu, a potom jim Aroteh s Tovapodem dali vale, zalezli zase do své chajdy a lidé se začali rozcházet po Zemi. Stali se z nich pozemšťané ve své rozmanitosti a začali vzdělávat své písně a řeči.

Vodní lilie
Na nebesích svítí myriády hvězd. Jsou různý party, jsou různý spolky, podniky, strany, kluby a státy, které si hvězdy dávají do znaku, anebo na vlajku, což dokazuje hodnotu hvězd jako symbolu dokonalosti, ke kterému se třeba blížit ? ale jsou to jenom symboly, hvězdy malované. Jediná hvězda, jež ač symbolem, zároveň skutečná je Luna ? Hvězda romantiků a věru, romantičtí pozemšťané zvolili si nejlépe. V mýtech a pohádkách mívá Luna proměnlivý rod ? někdy jako ženská bohyně Seléné, jindy jako mužský bůh Sín či pohádkový Měsíčník, a dokonce někdy bývá králíkem stočeným do klubka, nebo beránkem: zvesela může být kosmickým syrečkem, anebo plackou řádně natřenou máslem a medem. Ve skutečnosti je kosmickou planetkou, odrážející chladně peřeje slunečního světla jako zrcadlo do pozemských nocí, tělesem, které ovlivňuje příliv a odliv mořských vod, růst všeho živého a cykly plodnosti. Napadá vás, co ještě Luna může být? Tolik zkoušíme, co ještě lze, a přitom všechno končí smrtí ? ano, Luna byla i Průvodcem smrti se stříbřitým světlem, jež spatřujeme zavřenýma očima.
Kdysi dávno, jedné pradávné ohvězděné noci vyprávěl starý náčelník Yndů ve vsi na břehu řeky Madeira příběhy kmene svým dětem. Zapálil si řáckou fajfku, motýli voňavého tabákového dýmu vzlétli k nebesům a začal vyprávět, jak předkové jejich Yndové starodávní naučili se vládnout ohni a jak vznikla noc. Mezi archipely hvězd plul klenot Luny co nebeská bárka, vroubená růžovou koronou jak vodní lilie, klidně se pohupující na hladině nebeského rybníka. Když se jedno z děcek optalo náčelníka, odkud vzešly zářící hvězdy, náčelník se pousmál a odpověděl: ?Než se pustím do vyprávění o hvězdách, povím vám báji o Měsíci a o původu Velké vodní lilie.
Měsíc je obratný bojovník a při úplňku se obrací k Zemi, aby se oženil s milovanou pozemskou dívkou. Mnohé z hvězd na nebi jsou yndské dívky, které se provdaly za Měsíc. Hvězda, kterou vidíte zářící jasně nade všechny se nazývá Nacaíra, nejkrásnější dívka z kmene Maué. Ta vedle ní se jmenuje Jan?, nejkrásnější z žen lidu Aruaques. Nyní vám budu vyprávět příběh, který se tehdá přihodil, když bejvávalo dobře. Inu, když se řekne Ynd, mnohý člověk si jenom řekne: ,Jau, něco mě píchlo.?
Je jako květina člověk: nakrátko vykvete,
chvíli trvá, a potom zmizí navždy.
V našem kmeni žila kdys krásná dívka Naía. Byla dcerou náčelníkovou a doslechla se kdysi, že Měsíc byl silný bojovník a neodbytný nápadník. Snila o tom, že se jednoho dne stane stejně tak statečnou. Myslela na Měsíc tolik silně, že začala zapomínat na okolní lid, a pro svou lásku k Měsíci opomíjela muže vlastního kmene. Odmítala všechny nabídky k sňatku jenom pro svou touhu po Měsíci.
Nuže, dívka Naía se vydávala do lesa najít Měsíc, vábena jeho stříbřitým kotoučem, jak se proměňuje v srpek, mizí a zase dorůstá ve svém kosmickém cyklu. Prodírala se houštinami v ztemnělém lese, nic nedbajíc o větve a trny, jež jí zraňovaly jemné paže. Noc za nocí se vydávala za Měsícem, aby se s ním střetnula na místě, kde vychází, anebo kde klesá za horizont. Měsíc jí však stále utíkal, zapadal za kopce, nebo se skrýval za stromy. Naía v zoufalství zpívala Měsíci milostné písně, volala k nebi výzvy, ať na ni počká, ptala se jej, kde odpočívá, že se mu touží odevzdat. Ale Měsíc byl k jejímu volání hluchý; ani když se mu Naía chtěla zavděčit svou krásou a mládím, Měsíce její toužebné vzdechy nechávaly chladným a dál plynul nebem jako zamlklý český knedlík.
Lidé ve vsi si povšimnuli, jaké touze po Měsíci Naía propadá; prošla snad již všechny stezky ze vsi do pralesa, prošlapávala nocemi za měsíčného přísvitu cestičky nové, kráčela přes bludné kořeny a spleťmi lián ? a její zpěv se stával stále čím dál více smutným, její půvab se měnil žalem v pohasínající odlesk, v mlžnou masku zármutku, jejž by rozehnala už jen mocná láska.
Na svých endurech a maňáscích se sjeli šamani z celého kraje k poradnímu táboráku, aby se v konciliu před pečením buřtů poradili a připravili na Naiíno zoufalství mocný lék: vyvařili lektvar z vzácných tajných bylin, kořenů z neprostupných močálů, pupenů z vrcholu majestátních velestromů a lián vroubících odlehlá skaliska. Obřadu se zúčastnili též vesničané v hojném počtu a zpěvohrami, tancem a živými obrazy se pokoušeli rozptýlit Naíinu somnambulní náladu, obtančili její hamaku, aby rozptýlili malomyslnost ? ? ale nic nerozválo chmury Naíiny mysli ? ? od své rodiny a ostatních vesničanů jednoho rána odešla, jak byla, nikdy už se nevrátila domů.
Dostala se k rozlehlému jezeru, kde předtím ještě nebyla. Měsíc se zrcadlil na hladině a Naía vkročila do vody za stříbřitým přízrakem. Dno pomalu klesalo, až musela začít plavat a přitom se ptala chladně jasného Měsíce: ?Chceš mě?? Ale Měsíc mlčel. Naíu zkrušil žal, opustily jí síly a ponořila se pod hladinu, klesala hlubinou níž a níž, ale Měsícem to nehnulo a svítil dál svým ledovým jasem nad lesy.
Když se Naía dlouho nevynořovala, Měsíc poznal, že se utopila, plavajíc za chvějným odrazem na hladině, který nemohla nikdy dostihnout. Pro její cit a na uctivou připomínku jejího skonu ji Měsíc proměnil ve vodní hvězdu ? vznosný list a třapatý květ vodní lilie, která svůj kalich otevírá až s příchodem noci, když Měsíc vzchází na obloze, aby patřil k Zemi.?

O původu ptactva, rostlin a zemních mravenců
Kdysi dávno, když ještě byly dřevěné peníze a Slunce žilo na Zemi společně s Yndy, co pobývají na pobřeží řeky Tocantino, a mnohé z rostlin a zvířat, co známe ještě nebyly na světě, zatímco ta zvířata, co neznáme na světě ještě byla, žil byl v lesích se svým kmenem jeden starý muž. Tenhle stařík byl svědek mnoha zrození a smrtí lidí ze své vsi a zažil mnohá údobí hojnosti a nouze, sucha i povodní. Měl mnoho synů a vnuků, a jeho synové byli zdatní rybáři a lovci na lagunách, v močálech a houštinách pouští lesných. Roky námahy a útrap života se na něm podepsaly bezpočtem jizev a tetování, takže vypadal jako fotbalová meruna. Přesto ale čiperně chodil jak říční konipas, vládla mu dobrá nálada od probuzení do noci, že se od něj mladíci ještě mohli ledascos přiučit. Měl sice zuby jako noty na buben prohlodaný termity, takže jídal už toliko kaši a kousky ryb a pil maniokové kava, ale na náladě neztrácel, co byl rok dlouhý. Jistě, měl několik žen, ale tak už se někdy v životě stává.
Nu, a tenhle stařík na první pohled vypadal slabý jako ztrouchnivělý klacek, ale dobrá nálada mu nedala zeslábnout. Ostatní lidé ze vsi, sousedé, parťáci a kamarádíčkové si často říkali, že vydrží nejvýš do švestek, že by měl udělat poslední pořízení, urovnat pohledávky na baru, v dopravních podnicích a podobném šmejdu, v koloniálu kde visel za buřty, aby odešel s vyrovnaným saldokontem a úřad potom neproháněl potomky kvůli nevyrovnaným účtům, ač dluhy po mrtvém jsou nepřenosné a tank nějank už k životu paří.
Jednoho krásného dne se vydal k staříkovi šaman, aby zhlédnul jeho zdravotní stav a vynesl anamnézu. Co ale spatřil v jeho zracích, jej ? mírně řečeno ? vyvedlo z míry. Šel se proto zeptat Slunce, vypověděl mu, co viděl za záhady v staříkových očích, načež mu Slunce odpovědělo, že staroch nezemře. Ten zatím klidně na břehu bánil fajfku a chytal ryby k večeři.
?Chodíval ke mně pro radu, a bude proto jedním ze stvořitelů,? vysvětlilo Slunce adekvátně svůj verdikt.
Šaman byl z toho krapet na větvi, podívál se na Slunce, zdali si z něj neutahuje, ale Slunce mu jenom řeklo: ?Teď běž fofrem a přiveď s sebou nejsilnější bojovníky. Vydáme se do lesa něco provést.?
Šaman sebou mrsknul, přitáhnul chlapíky ke Slunci a hurá! do lesa. Následovali Slunce, které neslo mísu ze želvího krunýře. Šli dlouho přes kamenistou pláň, pak mokřinou přes potůček, potom přes mlžnaté jezero a nakonec hustým lesem. Když došli k vysokému stromu pequé, pustili se do práce: vytáhli mačety a začali klestit keře a stromy okolo: ohromné fíkusy, ořešáky a ořešpruty, palmy s věnci orchidejí a křoví, co ho tam bylo. Koncem dne už tam byla hotová mýtina, obklopená neprostupnou zdí lesa. Uprostřed se otevíral výhled na jezero modrého nebe. Muži se dívali trochu zjara, protože nebe zas tak často neviděli, neb jim výhled zastíraly rozkošaté koruny mohutných stromů. Když skončili s mýcením palouku, Slunce jim řeklo, ať přivedou z vesnice našeho staříka. Jak se s ním vrátili, Slunce ho posadilo doprostřed mýtiny a přikázalo šamanovi, ať mu oholí vlasy a nasype je do želvího krunýře. Šaman učinil, jak Slunce přikázalo, takže stařík zakrátko vypadal jak oholená tapíří hlava.
?A nyní,? řeklo Slunce, ?vezmi několik vlasů a rozhoď do vzduchu tu kštici, ať ji roznese vítr.?
?Proč zrovna já mám tohle dělat?? skučel šaman, ale nic nebylo platno. Slunce mu řeklo, ať si nechá řeči napotom a dělá, jak mu káže. Šaman sáhnul do želvího krunýře, nabral hrst vlasů a rozhodil do vánku. Všichni zírali, když se vlasy ve vzduchu proměnily ve velikého kondora s lesklými černými perutěmi. Když kondor odletěl, Slunce šamana vyzvalo, ať rozhodí vlasy znova. Když rozhodil hrst staříkovy kštice, vlasy se v trávě změnily ve velkého krocana křoviňáka, který hned odběhl do lesa.
?Pokračuj,? pravilo šamanovi Slunce, ?rozhazuj dál vlasy do větru.? Vlasy se změnily v pralesního dropa, který je velký jako člověk a mohutné tělo nosí na silných nohách. Z dalších špetek vlasů vznikli arové a papoušci, co s křikem létají pod korunami stromů v houfech pestrých, šedí, modří, žlutí a nakonec zelení. Potom vznikli tukani, co skřípou zobany. Z dalších špetek vlasů vznikly bílé volavky se šešulkami a čápi s dlouhýma nohama, taktéž bukačové, co sedají jako mudrcové, kormoráni, co mají siluetu do kříže a zobák jako rybářský háček, ledňáčkové s nebešťansky třpytným peřím, kolpíci, co umějí chodit po bahýnku a lžičáci se zobanem jak bumbátko na maté a chmejřím růžovým jitřním a ibisové s karmínovým. Rozletěli se nad les v pestré paletě barev a s pokřikem i melodickým zpěvem. Co z vlasů vznikl velký pelikán, jenž střádá ryby v zobanu a hruď mívá rozdrásanou od mláďat do krve, Slunce řeklo šamanovi: ?Vezmi nyní zbytek vlasů ze želvího krunýře a vyhoď všechny do vzduchu.? Šaman vlasy rozhodil do větru a vznikli malí ptáci: zářiví kolibříci květinoví kouzelníci, modrokřídlí papoušci titěrové drandící po stromech nahoru dolů a zas, báječní lyrochvosti s koncertními chvosty jak z vlysů na stěnách koncertního sálu i překrásní quetzalové, co jim z hnízda visí vlečka smaragdová i třpytiví manakinové, co by pořád jenom besedovali ? ti, co uměli létat rozletěli se a rozesadili po stromech a pozemní rozeběhli se do houštin se slepičí čiperností. No prostě paráda!
Když se všechno ptactvo rozeběhlo a rozletělo do lesa, šaman se optal Slunce, co teď bude se staříkem.
?No co by,? řeklo Slunce, ?stařík se bude mít senzačně: dostane se mu důchodu jako ještě žádnému: ptactvo mu bude houst čarokrásné hity a blažit ho, až mu za odměnu proměním jeho tělo.? Jak Slunce řeklo, tak udělalo: šaman s ostatními muži se vydal po té celoživotní fušce zpátky do vsi starou známou pralesní cestou ? a stařík? Slunce jej proměnilo v užitečné rostliny: jeho tělo se změnilo v mohutný a nádherný strom guave; z jeho prstů vyrostl tabák, jenž dává mír, jeho uši se změnily v sladké brambory a jamy; z jeho žeber vyrostly banánovníky; z nehtů na rukou vznikly kaševové ořechy a z nehtů na nohou kukuřičná semena.
Za několik dní se Yndové vrátili na mýtinu a spatřili, jak se slova Slunce vyplnila. Ochutnávali plody z rostlin a viděli, že se změnily také staříkovy brvy a obočí: vznikli z nich zemní termiti, co se živí ztrouchnivělým dřevem a odumřelými rostlinami, které padnou v deštném pralese na zem. I proto lze říci, že stařík od řeky zůstal žít.
Navždycky a pro všechny.