Šumavácké postřehy

Protože míjí říjen, třeba vzpomenout bodrých Šumaváků . Kupříkladu místo ?keser? říkají ?kefer?, ale mají ještě další zvláštnosti, ke kterým bych se velice rád vyjádřil. Tamní bezdíci se k výplatě sociálních dávek sjíždějí vlastními rolsrojcy se sněžnými pluhy; sídlí tam kdesi v lesních nivách Císařovna lyžařů; v zlatopěnné Koptavě se líhnou myriády lahváčů, a i jinak je ten kraj hoden pozornosti, obzvláště v této folklórní době. Tamní sýry prostě musíte milovat!
Jednoho krásného dne jsem opustil svoje milé navářky a vydal do vlasti Šumaváků. Nebylo mi zle, uznávám, v naváření bylo pořád co zlepšovat, ale mus je mus a někdy třeba změnit rajón.
Tam je každý zákonem i soudcem v jedné osobě, což třeba seznat jako jev nanejvýš podivuhodný, probádat a zaznamenat nesmazatelným atramentem do smaragdových desek našeho žití; třeba spřádat budoucnost, dokud je vazká jako šlem vysokohorských klouzků zrána. Ti lidé se dostali mimo zákon - dle svých vlastních slov ? toliko nedopatřením, a mělo by být ? dle jejich názoru ? pouze otázkou času, kdy budou očištěni a prohlášeni za nevinné jednou, a třeba i vícekrát provždy.
Zabydlel jsem se v šumavácké metropoli a chvíle mi ubíhaly jaksepatří blaženě. Jednoho záhadného dne však byl času běh nečekaně přerušen a již nikdy neměly naše dni býti takovými, jako předtím. Řeka Koptava totiž vyvrhnula z hlubin části ženského těla. Byly tři ? trup, pravá paže a levá noha.Takové žalné příhody se vzácně stávají, jsou jako echo pravěku, avšak: ruka, trup i noha patřily nějaké obryni! Noha byla dlouhá devět metrů, ruka kolem sedmi a trup byl dlouhý asi jako paže. Ač byly zřejmy šrámy, jež částím obryně uštědřil balvanistý proud a vodní živočichové,stále vyzařovaly odlesk půvabu jejich nositelky. Když díly byly tolik líbezné, jaká teprve musela být obryně v době svého života kráska?
Z metropole ji viděli Šumaváci všichni, tísnili se na pobřeží v hloučku a s obdivnými vzdechy se tlačili k sošným pozůstatkům, přespolní vypravili autobusy a sjížděli se z celého kraje, aby shlédnuli tu diluviální krásu. Několik podnikavců si otevřelo stánek s vuřty a pivem, kdosi prodával pohlednice, na nichž byla obryně vyvedena v barvotisku s titulem ?Neznámá Šumavačka? . Pohlednice měla hodnotu jako svatý obrázek, prodavač říkal, že prý splní všechna tajná přání. Ať už to bylo jakkoli, okolo ?Neznámé Šumavačky? vzniknul na náplavce opravdový tábor lidu, o kterých se dnes už povětšinou píše jenom v historických knihách a dějepisných dílech ze života národního. Několik lidí tam přespávalo až do prvních mrazíků, došlo tam i k zásnubám, prý tam jedna paní porodila trojčata, přihodilo se tam několik příhod, o nichž se obvykle mluví jenom šeptem a jeden pán tam umřel štastný, že ještě stihnul na konci svého plodného života ?Neznámou Šumavačku? kratičce shlédnout.
Dlužno podotknout, že noha ?Neznámé Šumavačky? byla opravdu nádherná ? vyrýsované stehno, modelované koleno a lýtko jako ukázková kuželka se siluetou beauty line, jaká se jen tak nevidí, rozkošný kotník a klenutý nárt s prstíky již poněkud ohlodanými kusadly vodních živočichů; hodně také rušil fakt, že noha končila v bérci řezem v místě, kam se obvykle soustředí pozornost filantropova.
O paži lze svým způsobem říci totéž: sošná jedním slovem, ale vybledlá pobytem ve vodě a odříznutá v místě, jež poeta nazývá rámě. Trup sám upomínal k Venuši Mílóské a imponoval mohutností ženské figury.
Všichni toužili naleznout hlavu a zbylé údy, aby se mohli pokochat celistvou ?Neznámou Šumavačkou?, než zmizí v depozitáři městského šumaváckého muzea, by se později zjevila v pavilónu velryb, slonů a ostatních gigantů. Kde ale hledat? Koptava ke sklonku roku mírnila svůj proud, jak ledovce na hřebenech velehorských s příchodem holomrazů poutaly vodu, a tehdy bylo možno z mostu spatřit i říční dno. A stalo se: za mostním pilířem na polštáři z písku spočívala hlava ?Neznámé Šumavačky?, hleděla k nebi přes vodní závoj opaleskující tůně a lidé mohli spatřit krásu její tváře, která jakby vystoupila z oltářní malby nejlíbeznější světice. Její vlasy vlály s proudem jako Bereničiny kadeře mezi hvězdami. Několik mužů pro krásu tváře obryně ztratilo poslední špetku soudnosti, skočilo za ní do vody a utonulo. I módní salón vznikl pod jejím jménem ? ten vzkvétá dosud, s notnou podporou manželek politiků a přistěhovalců ze západu šatí tuzemské krásky šumavácké.
?Neznámou Šumavačku? hostila naše metropole až do předjarního tání. Potom ji vzaly vlny a odnesly do hlubin za námořím; zdálo se, jakoby tu nikdy nebyla, jenom vzpomínka ozvala se občas , připomenutí, že jsme zahlédnuli skutečnost přesahující lidský rámec, a že jí tu není více; dál jsme žili naše životy, bědné a s občasným příslibem naděje, bychom neklesnuli zcela.