O skrytém. Hledání jména neznámé poety.

Polemiky nad knihou Otto Dov Kulky Krajiny metropole smrti jsou jistě přínosné, sama kniha je čtivá. Obsahuje tři dochované básně neznámé básnířky, české Židovky z KL Osvětim, která je při nástupu do plynových komor, doslova na prahu smrti předala strážnému ? ilegální spojce, který je dá předal otci autora, Erichovi Schönovi - Kulkovi.
Věřte, či nevěřte, když jsem ty tři básně pročítal, bylo mi jasné, že skrývají záhadu. Záhady jsou v umění nezbytné. Objevil jsem ji ? zatímco již znalci dávno rezignovali, podařilo se mi navýsost jednoznačně identifikovat jméno zmizelé poety. Je skryto v akrostichu básní My mrtví žalujem (jméno pozpátku ?svana? a Cizí hrob ?SVZANA?.Náhody neexistují. Pro pořádek jsem zařadil i báseň Raději hynu, jež také skrývá záhadu, dosud nevyluštěnou.
Pohleďte sami:

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou,
ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezháší.
My hnijem v jamách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.

Vybledlé lebky beznadějí
na ostnatých se drátech chvějí
a popel náš jde do všech stran
v tisíci urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta,
čekáme, čas nám nechvátá.

A stále víc je nás tu dole,
bobtnáme, rostem den co den,
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:
My mrtví žalujem!

Cizí hrob

Schýlený hrob a puklá helma,
vyprahlou zem déšť neskropí.
V tom hrobě pod sesutou věží
jak cizí v cizí zemi leží
zabité mládí Evropy.
Zavalen vratkým křížem z břízy
ten hrob se mění v hrozný vřed.
A tady cizí, v cizí dáli
jsou mezi kostmi ideály
dvaceti mladých let.

Ne, pomník věru není třeba
v tom tichu na hrobu,
neb nade všemi kříži z kovu,
ten hrob řve stále znovu
svou věčnou žalobu.

Ale až bouře přežene se,
kdo pochopí, kdo pochopí,
že tady v cizím hrobě hnije,
kdo řekne, pro čí utopie,
zrazené mládí Evropy.

Raději hynu
Já vím: Jsou velká slova,
za něž se může mřít,
ta slova podpalují
a zbabělý je klid.
Když volají do zástupu
pod štíty korouhvic.

Však kdo zná staré mámy,
které zůstaly tu samy,
a děti bez tátů,
ten nevěří jim víc.

Já vím: Jsou velké činy
a žádají obětí.
Já vím: jsou skutky reků,
jimiž se posvětí
zisk bezúčelných válek
na dlouhá příměří.

Ale kdo viděl z dáli
zbořené katedrály,
rozbitá města v ohni,
ten už jim nevěří.

Já vím: Jsou velcí muži
s nárokem na věčnost.
krví se vryli věkům
a je jich víc než dost,
na hřbitovech všech krajů
ve stínu četných lip.
Kdo ale viděl v křeči
pod zkrvavenými meči
se svíjet raněné,
ten zná je ještě líp.

Já vím: Jsem malý, bídný,
a možná podlý skřet.
Já vím: Ta moje slova
jsou nebezpečný jed,
a mohou otráviti
váš rozevlátý zpěv.

A přec raději hynu,
na tváři vaši slinu,
radš jako zbabělec,
než mít na rukou krev.

Kdo byla básnířka Zuzana? Jednoznačně česká Židovka, byla z té báječné generace, z které přeživší v roce 1945 vstoupili do krátkého míru, budujíc v počátcích od základu nynější svět. Kolik jí bylo roků? Ze zmínky lze usuzovat, že ke dvacíti. Narodila se tedy okolo roku 1924. Z kultivovanosti projevu lze usuzovat na maturantku, byla reprezentantkou nastupující části československé inteligence, zmarňované válkou.
Poeta nezmizela, básně zůstaly? Jsme tady, Zuzano!

Vít Kremlička