Kamna v proudu (Hugo Haasovi)

Řeka se marnivě leskla v červencovém poledním slunci. Pod větvemi pobřežních křovin se dusně tetelil vzduch, hmyz bzučel a krovky brouků praskaly žárem ? jen ti se hýbali, ostatní tvorové spali v úkrytech, zmožení vedrem. Na příkrém břehu se prodíral rybář houštinami svízelů a kopřiv. Drcené rostliny vydávaly hořkou vůni, mužovi vyletovaly až ke tváři obláčky pylu. Takoví muži dokáží s pánví obejít celý svět.
Zastavil se u zátoky s průzračnou vodou. Dno prudce klesalo do hloubky a mizelo v černi. Na krok od břehu se na hladině houpal náplav čerstvě posečené trávy a vytvářel souvislý pás, pod který nepronikl jediný sluneční paprsek. Rybář se zahleděl do příšeří a pozorně klouzal zrakem z jednoho konce přítmí ke druhému. Zahlédl válcovité tělo mohutné štiky ? a vedle ní další a za ní třetí. Štiky vypadaly jako své vlastní stíny. Tam, kde ústila zátočina do hlavního toku zahlédl poslední štiku, dlouhou jak roura od kamen.
Rybář se přikrčil a z chlebníku vytáhl plastikovou krabičku, odklopil víčko a rozplétal zamotané třpytky. Krabička mu však náhle s plechovým zarachocením vyklouzla z prstů rozechvělých vzrušením, ozvalo se šplouchnutí a tam, kde předtím číhali nelítostní říční dravci bylo pusto. Rybář si zul rozmrzele boty a vešel do vody. Posbíral z kamenitého dna třpytky a ukládal je do pouzdra. Bylo to snad tím, že slunce pálilo, až hlava třeštila ? před očima se mu náhle zjevila idea krabičky s automatickým systémem proti zaplétání trojháčků a otloukání třpytek, prostý přípravek, založený na přítlačných pružinách a... konec řešení mu unikl na poslední chvíli.
Lovec si rychle obul plátěné polobotky a spěchal do chaty u jezu.Na zápraží opřel prut a na stole pod oknem v rychlosti načrtl první nákres. Pokračoval bokorysným pohledem, příčnými řezy, napadala ho další řešení. Nakonec s uspokojením vstal a postavil konvici s vodou na kamna.
Při kávě se zálibně probíral začmáranými kusy papíru.
Má krabičko!, stvořil jsem tě jako pomocníka všem rybářům, až budou stát na březích pstruhových bystřin, bojovat s albacore na mořských pláních, nebo v bahnitých tůních amazonského pralesa zápolit s arapaimami; jak snadné řešení, už se nikdo nemusí potýkat se zamotanými, pestře malovanými a matově kovovými třpytkami pro lov dravců!
Jsou japonské lakované pudřenky s reliéfem, který vzniká postupným proškrabováním lakových vrstev, že spodní vrstvy laku prozařují jemnými lazurami, jsou javánské bedýnky z vonných dýh; jsou plechové krabice na kávu a kakao, které roky udržují vůni; jsou ocelové kufříky na hasáky pro řidiče, a moje krabička!
Na patentovém úřadě jsem si vyzvedl přihlášku. Pročítání pokynů mi trvalo hodinu, půl dne mi trvalo, než jsem je pochopil, ale nevadí, krabička dostane své patentové číslo, bude se vyrábět a půjde do světa a potěší rybáře všech světadílů. Dva dni jsem rýsoval výkres, upatlané pauzovací papíry padaly zmuchlané pod stůl a strašně jsem se mučil, aby už ty výkresy spatřily světlo dne.
V úterý ráno jsem se vzbudil a hlava mě bolela, jak by mi na ni spadla cihla. Noc předtím jsem se svým sousedem oslavoval dokončení výkresu, pili jsme bezinkovou limonádu a koukali na televizi. Skládal jsem rozházené papíry do desek a hele!, na výkresu byla skvrna od hořčice, to jak jsme jedli debrecínku.
Oslavovali jsme znovu, ale náš večírek proběhl daleko skromněji, nasypali jsme šumáky do sklenic s vodou, a když jsme je vypili, šli jsme se ještě projít po ulici.
?Ale povedla se ti ta škatulka,? řekl soused u výkladní skříně s botami vroucně.
?To víš,? odpověděl jsem. ?Koupím ti sandály, hned jak mi začnou přicházet poplatky od výrobců.?
Soused mi cestou domů prozradil, že dlouho nosí v hlavě nápad na patent ? dveře, které se dají otevírat na obě strany.
?Musíš je přihlásit jako vynález?, řekl jsem před domem, ? takovou myšlenku nemůžeš nechat zapadnout.?
?Měl bych s tím něco udělat?, souhlasil. ?Hlavně ale přihlaš tu báječnou krabičku, byl bych nerad, kdyby se neujala.? Rozloučili jsme se.
Ještě na mě zaklepal.
?Ráno za tebou přišli dva kluci s kytarama, ale já jim řekl, že nejseš doma.?
?To byli Slavíci.?
?A kdy bys chtěl ten výkres dodělat??
?Dneska měli koncert.?

He, v kavárně bylo ticho. Děsný. Seděl jsem na plyšovém křesle u mramorového stolku a čekal na zástupce firmy Bukal. Poznat jsem ho měl podle šedivého svrchníku. Hodinová ručička pouličních hodin se pomalu sunula k pětce.
Na klíně jsem v aktovce schraňoval kopie výkresů svého vynálezu, krabičky se simplexním mechanismem. Krabička byla patentovaná a vznikla při jedné letní rybářské vycházce. Jsem si jistý, že taková ohromná drobnost nesmí chybět v chlebníku rybáře, který to s rybami myslí vážně.
Přede mnou stála sklenice s pomerančovým džusem. Žlutá barva opravdu přivádí pstruhy ke zběsilosti.
V té kavárně se snad zastavil čas. Krátce po páté jsem vstal a rozhlédl se po sále. Sledoval jsem všechny ruce se sklenicemi, některé si s nimi pohrávaly, další je zdvihaly k ústům, jiné zas je svíraly ve vzduchu, aby se nedotýkaly desek stolů, tváře pootočené z profilů a ústa,hovořící polohlasem se hýbala pomalu jako ptačí křídla a barvy nápojů v pohárech svítily jako světla města při rozednění.
Nemluvte nikdy dlouho s člověkem, který vypráví o tom, co se odehrává na pánských umývárnách. Vrátil jsem se a užasnul: sklenice se pohybovaly jako ve zrychleném filmu, tváře se plynule otáčely od jednoho ramene ke druhému, hovor zněl o poznání hlasitěji a fontána vprostřed kavárny naplňovala omamným zurčením vzduch. U dveří stál muž v šedivém svrchníku a rozhlížel se.
Mám už dost honby za výdělkem a prohlížení osvětlených výkladů. Časné probouzení prospívá svěžesti ducha, ale celý den prosedím za mašinou a už mi docházejí síly. Všechnu naději jsem vložil do patentního pouzdra. Zamával jsem na obchodního zástupce, přisedl si ke mně a já mu ukázal výkresy.
?Drahý pane, ? zdvihl ke mně za chvíli rozzářený obličej,? je to unikum! Dokonalost sama!? Hned se vytasil se smlouvou ve třech provedeních. Nebudu mluvit o tlustém plnicím peru, kterým jsem podepsal smlouvu. Nebudu mluvit o bílé kanceláři s klimatizací a kalendáři na stěnách. O podmínkách, které mi nabídli, neřeknu víc, než že byly skvělé.
Chtěl jsem někam ztratit, posadit se a přemýšlet, jak si teď zařídím budoucí život. Nenapadlo mě nic lepšího ? a to bylo výtečné ? než se vrátit zase do té tiché kavárny, posadit se na křeslo za mramorový stolek, objednat si tomatovou š´távu. Červená barva přivádí okouny a boleny k zuřivosti.