Rukopis

I.

Velký vůz
řekla jsi mi
trčí každý večer
ze střechy našeho domu

Je půlka zimy
nad smutným sídlištěm
balón noci visí
A zívat se chce
nad starými časopisy
které jsem nevrátil
už nevím komu

II.

Možná
že některé věci
dějí se jenom tak
bez hlubšího
skrytého smyslu

Mladé ženy
lakují si nehty na nohou
jen aby je měly barevné

A my
neschopní vykročit
z bludného kruhu
ohmatáváme stále dokola
tytéž špinavé stěny
tentýž nepochopitelně
rozestavený nábytek

III.

Jasno je
a holomrazy
věci jak obtažené
střepem skla
Od ledové věčnosti
se odlamuje další vteřina

Má žena v porodnici
bezdomovec usazený
na lavičce v parku
jeden život končí
jiný začíná

IV.

Nechci
chodit po vodách
jen hledám pevné místo
druhý břeh

Včera mi na ulici
mládá cikánka věštila z dlaně
Prý mám v očích jen jedinou ženu
a do tří měsíců
mohu očekávat dobrou zprávu
která nečekaně
změní můj život

Usadím se
za kuchyňským stolem
s rukama složenýma v klíně
v tichu je slyšet
jak za okny líně
drhne přenoska nebe
o černou desku střech

V.
(Žalm - Panně Marii Dobré rady)

Plačte andělé
nad lidskou lhostejností

Sutiny ať jsou solí našich ran
tíha propadlých krovů
ať dolehne na naše skutky

Kroky poutníků
doznívají ve věčnosti
kruh prázdnoty se uzavírá
a včerejší města
jsou jen blednoucím otiskem vzpomínek
v lůně krajiny

Plačte andělé
neboť není cesty zpátky

VI.

Dneska mi padl k nohám
první žlutý list

Srpen je sotva v půli
takhle teatrálně
se v Praze podzim hlásí

Jako ptakopravci
chtěl bych umět číst
ve všech těch neuchopitelných
přesunech hmoty
v letu ptáků
ve vlnách do kterých
sčesáváš si vlasy

VII.

Už jsem se naučil
líbat na tvář manželky svých přátel
bez postranních myšlenek
Už jsem se naučil
brát benzín
včas uhýbat očima
holit se nejméně jednou za tři dny

Někdy k ránu
je slyšet déšť na parapetech
navlhlé kradmé kroky

Však víš
rozum jsem ještě nepobral
jen už to skrývám líp
než před všemi těmi roky

VIII.

Mladší syn
směje se nahlas ze spaní
ještě mu není ani rok
Ten starší
s jazykem mezi zuby
vypsanou fixou kreslí
záhadné kostrbaté tvary

Jsou mystéria
a konce v nedohlednu
tajemná stigmata příštích let
pohyb zemských desek
vymílání břehů

Tak zjevné věci nelze
dost dobře nevidět
úradky boží
do osnov vpletené
do snů a do příběhů

IX.

Ještě napsat pár veršů
ještě se naposledy mezi dveřmi
ohlédnout za cizí ženou
jak za tichým večerem
Odcházíme

Lampa za oknem
starého domu u zastávky
už nesvítí
Přeci to není tak dávno
co jsem tudy projížděl
přeci to není tak dávno
co ještě stál

Jako by se neodvratně měnily
konstelace věcí okolo nás
jako by nám čas
nastavoval neznámou
odvrácenou tvář

Možná že právě tudy
vede hranice našeho poznání
a za ní už jen
rozházené cihly
hrbolatá pláň

X.

Najednou
po letech potkávat
nedostižné víly
maturitních ročníků
ta dávná
platonická trápení
s uštvaným pohledem
se zlou rýhou kolem úst
peskující zádumčivé
usmrkané děti

Takhle hloupě
to s námi přeci nekončí
někdo se přeci
musel prosmýknout
svírajícími se skalami času
někdo třeba jen docela malý
abychom na těchto
pustých ostrovech
už nikdy nezůstali sami

XI.

Ráno už bývá tma
děti vyspávají
dosud nezkažené
povídačkami o pracovní době
o biologických hodinách

Ve snu jsi měla
oranžové šaty dívčí tvář
po městě jsme jezdili
starou tramvají

Ve snářích nenacházím
hesla která hledám
obzor se svírá
do stále užších kruhů

Ale snad to není
jen chtění pošetilé
snad brzy pomine
neklid této chvíle

A šťastný konec ante portas

XII.

Ještě ses mě dotýkala
ještě jsme leželi vedle sebe
ale mé neklidné myšlenky
už bloudily po podzimních cestách
Kunratického lesa

Kolik potoků
mi zbývá přebrodit
kolik strání slézt?
Kolikrát ještě chytím druhý dech?

Za posledním stoupáním
v propoceném tričku
s velkým číslem na zádech

XIII.

V okně naproti
ve staré sektorové kuchyni
v uniformních kulisách mého dětství
postarší žena v županu
potahuje z cigarety

Tam někde v temnotách
kde ohníčky hoří jak cizí světy
uviděl jsem v jediném okamžiku
cestu do krajiny čiré radosti

Úlomky nesdělitelného
skládají se do mozaiky našeho bytí
setkání s anděly
jsou i nadále možná
Zázraky se dějí těm
kdo na ně věří

XIV.

Večerní slunce
se uhnízdilo ve tvých vlasech
Co dělat když klišé
je nejpřesnějším opisem situace?

Došel jsem až na samý konec
a začínám se vracet
do krajin které jsem kdysi
míjel lhostejně v obráceném sledu

Jen slečna u bufetu
krčí nosík povýšeně
Za všechno jsem zaplatila
víš milánku!

A kolem tvé hlavy
pozdní svatozář
nachový věnec z červánků

XV.

Je tiché odpoledne
stíny se nepohnou
vítr spí stočený
někde mezi stromy

A naše životy
stébla nachýlená
už nikdy nebudou
jako dřív

XVI.

V zaplivaném podchodu pod dálnicí
v páchnoucí pasti
po nocích značkované
armádami opilců a psů
poprvé jsem si uvědomil
že ztrácím schopnost rozlišovat
mezi snem a skutečností

Mluvili jsme spolu
anebo se mi o tobě jen zdálo?

Nemám odvahu se zeptat
ale konec konců
zas tolik na tom nezáleží
Vždyť mezi tam a tady leží
jen docela nepatrná
přerušovaná čára

XVII.

Když jsem zaklonil hlavu
vysoko v nebi kroužili ptáci
jako drobné tmavé body

Mladý ruský pár čeká na autobus

Snad ještě z dob kdy se muselo
kdy nám bylo do hlavy vtloukáno
všelijakými instrumenty
mi obvykle stačí jediný pohled

Slunce se rozpouští
v rozehřátém vzduchu
žena je s dětmi kdesi na venkově
marně vzpomínám jak žít
když je člověk na světě sám

XVIII.

Na Smíchovském nádraží
kde táhnou smrady z vyvařoven
žloutne ráno jak majonéza
na salátech místního bufetu

Na Smíchovském nádraží
kde muž s dlouhou rukou vychází ze zdi
je tak snadné ztratit půlku života

Cestou do práce
vzpomínám na ty které už nepotkám
kteří už dohlédli až k branám nevyhnutelnosti
and left their heart at Smíchovské station

XIX.

Měsíc krájený žaluziemi
na tenké plátky
sune se k okenímu rámu
po přikrývkách rozlévá se
bledá šťáva

Dny které přijdou
budou studené a jasné
jako hlas znenadání
zlomený do výkřiku

Končí babí léto
pátá roční doba
zamlklých psychotiků

XX.

Zbytek jsem neslyšel
neboť vlak se hnul
a kola se skřípavě
svezla po kolejích

Večerní vítr
houpe lucernami
žene vlny proti břehu
v krajině rybářských osad

Sítě se napínají
těhotné něčím víc
než jen návnadami
než je pruhovanou
umanutostí závor

Smutek
ano smutek

XXI.

Staré cesty zarůstají
maliním a kopřivami
Přichází epocha škrábanců
a rozbitých dětských kolen

Když beru do ruky kartáč
ještě cítím jak pálil
v rukou mých rodičů
na odřené kůži

Spirála se otočila
a v zákrytu odhalila
další mystérium
naší pozemské pouti

I lesní jahody září v trávě
stále stejnou červení

XXII.

Den se noří
do miniových polí soumraku
jako se rez dere
ku povrchu věcí

Zatrpkli jsme
připoutaní k sobě
v zákopech nepoznaných válek

I tato chvíle
je amalgámem ledové prázdnoty
a tichého štěstí

Rozpor
který už natrvalo
poneseme v sobě

XXIII.

A ty hvězdy
které mi svítily na cestu
byly jen odleskem luceren
v kalužích

A ta slova
která jsi říkala
to se jen mráz
štiplavě usazoval
v rýhách pod ledem

Nezapomněl jsem nic
z těch chvil
nezapomněl jsem nic

XXIV.

Vypil jsem toho přespříliš
a jako prosebník
budou se po kolenou vléct
kamenitými stráněmi

Jako flagelant
kůži si do krve rozdírat
zauzlovanými řemínky
protože bolest
vypovídá nejpřesněji
o stavu naší mysli

Stín mé hlavy
je dětem pro zábavu
Na jedné straně beton litý
na druhé panelový

Jako už tolikrát
není mnoho na výběr

XXV.

Když měsíc leží v závějích
a do tmy se noří
poslední motorový vlak
je svíravě
a blízko k životu
tak na tři prsty

Snad pro tohle Pane
nosím cejch na čele
a neklid v srdci

Pro těch pár špatných básní
jistě ne

XXVI.

Až se všechno slije do jednoho proudu
přítomné minulé i to co nás ještě čeká
až se reklamní tabule budou zdát skutečnější
než krásná květinářka v podchodu u nádraží
pak teprve přijde čas
přemýšlet o smyslu této cesty

A do té doby
budeme dál vstávat při budíku
a usínat s únavou
jak s vlněnou čepicí
hluboko naraženou do očí

XXVII.

A co bys chtěla raději?
Mračna otravných much
a nebo okamžik prchavý
jak bělice v černé vodě?

Snad že jsem na chvíli uvěřil
že i jiné způsoby jsou možné
snad že jsem na chvíli
propadl své malé pýše
jak karbanu

Usínám na polštáři
z pohankových plev
vítr je příznivý
a obzor
světélkuje matně

Tak jako každý skutek
přesahující ve svých důsledcích
naše vnitřní dispozice
bude i tento
po zásluze potrestán

XXVIII.

Neříkej
že tvé cesty vedou
přes stará náměstí
dlážděná kočičími hlavami

Neříkej
že věci co dřív byly
se už nevrátí

Vzduch kolem kašen dýchá
silou podzemních pramenů
dávné touhy
nás jak údery v ringu
stále lámou do kolen

A nic nového
ani co by se za nehet vešlo
ani co by papír otočil

Parky dál páchnou psí močí

Vždycky jsem mluvil málo
a budu ještě míň

XXIX.

Dívat se na ni
v odrazu skla
mezi reklamou na čípky
a turecké pobřeží

V odrazu skla
které vlastní nedokonalostí
vytváří zdání dokonalosti

Dívat se na ni
jak obrací stránku v knize
jak urovnává
neposlušný pramen vlasů

Dívat se na ni
v odrazu skla
to je to jediné
co nám zbývá