Karel Šiktanc - Zaříkávání vítězství

Toť zákon plavby.

Rozpadne se loď
a moře vezme ji a shltá po třískách
a
plavci na suchu
zbude jen tetování.

Ale „bůh s ní!“ Bije se po vsi do prsu,
/by nehleděli do očí/
a v srdci šíp má samou krev,
a na ramenou plaší se mu koně,
neboť je vítěz trosečník!

A všechno smí, i lhát, i krást,
i pohrdlivě čekat loď,
jíž by se dalo ještě jednou věřit…

Trvá to léta.
Ztřeštěn brousí vsí
a plive na hřbet kocábkám,
které tu marně stavějí
a marně hrají na verbířský buben.

„Ještě mám čas!“ Řve na moře.
A moře? Kývá, jistotné,
neboť má věčně prostřeno,
jak mnišský koláč leží na něm slunce.

Trvá to léta.

Už je králem vsi.

Však jedné noci, jedné z žen,
když rozsvěcí si nad hříchem, chraptivě řekne,
hrůzobílý. „Zhasni“.
Neboť to prvně uviděl.

Hranaté srdce, bez šípu, orly jak slepice
a koně, jak mu klečí na ramenou.

Žene ji, nahou, ze dveří.
A zamkne dům
a k smrti sám
klečí a klne nebesům
a dře si z těla potutelnou kůži.

Moře se válí na schodech.
„Tak pojď!“ A zblízka píská loď
a husí kůží po stehnech
mu běží courek tetované krve.

Najdou ho k ránu.
Náhodou.
Stáhnou mu ruce ze slabin
a spatří písmo svraskalé
a užaslí si nahlas čtou
„bejt naživu je krásný…“

A smekají.
Leč nechápou.

Jen temné moře podle zdí
se dýchavičně převrací
jako by chtělo doříci
ty tři, za slovy roztracené tečky.