Ohnivzdorný kocourek Pětiočko

Procházím se Stromovkou, když si povšimnu čehosi ne úplně nezajímavého. Na trávníku leží cosi a dýmá. Jdu blíž a vidím, že je to notně ohořelé. Zdvíhám to a snažím se to rozpoznat. Vzdáleně to připomíná plyšovou hračku. Převracím ji všelijak v rukou a zkoumám ji. Tu by mohla být posmutnělá grimasa tlamičky, tu by mohla být ouška. Náhle se rozpomínám a hračka jako by dostávala svou původní podobu. V dlaních mi ožívá kočka, vysmekne se mi, zamňouká a zmizí v křoví. Ohnivzdorný kocourek Pětiočko.

Probouzím se nahý u otevřeného okna a nejsem si jistý, jestli jsem z něj nechtěl vypadnout. Jsou to však jen čtyři patra, takže bych mohl přežít a pak bych vegetoval jako invalida. Raději zavírám okno a jdu spát.