Obr

Jedné letní noci na rozhraní Libně a Vysočan, kousek od hospody s kouzelným názvem Pohádka, ležel na chodníku osvětleném lampou obrovský chlap. Na výšku měřil asi tři metry a jeho nahoru a dolu se pohybující se panděro připomínalo sopku před výbuchem. Obr hlasitě chrápal, škytal a říhal. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem šel k zahrádce před Pohádku, kde seděl můj dvoumetrový a silný kamarád Volman, jenž kdysi závodně boxoval, a upozornil jsem ho, že kousek od něj se nachází mnohem větší obr než je on. Volman ale mazal s kamarády karty a nevěnoval mi mnoho pozornosti. Potom se ten třímetrový obr vzbudil, zvedl se a kráčel směrem k nám. Ne že bych se obra přímo bál, ale přece jen jsem nevěděl, co od něj mohu čekat, a tak jsem zvolna ustoupil do ulice za roh, kde jsem zalezl do nejbližšího domu. Vylezl jsem až na půdu a opatrně jsem vykoukl ven vikýřem. Na balkonu protějšího domu stál ten obr a zvučným hlasem recitoval: Já jsem obr, mám modrou hlavu a zapomněl jsem morseovku… Další jeho slova se mi v sluchu proměnila přímo v rajskou hudbu. Bylo to velmi líbezné a konejšivé.