O důležitosti strachu pro lidský život

Svědila mě hlava. Sáhl jsem si do vlasů a něco nahmatal, něco živého. Podíval jsem se na to a vyděsil se. Byla to velká, krví a mastnotou nacucaná, veš. Zhnuseně jsem ji odhodil a počal si prohrabávat kštici. Odporně velké vši a hnidy opadávaly ze mě jako plody z ovocného stromu. Zezadu na mě někdo rozkazovačně zakřičel. Ohlédl jsem se a spatřil svého bývalého nadřízeného. Chtěl, abych mu našel jakési důležité dokumenty. Zachvěl jsem se při zjištění, že jsem opět zaměstnán v té příšerné společnosti vymývačů mozků, kde jsem promarnil mnoho let svého života a ze které jsem před nedávnem na vlastní žádost odešel. Neustávající svědění hlavy mne znovu donutilo sáhnout si do vlasů a tehdy jsem se probral v jisté hospodské místnosti uprostřed kamarádů z mokré čtvrti. Právě zde probíhala debata o tom, co je v životě pro člověka nejdůležitější. Ke svému údivu, aniž jsem chtěl, přihlásil jsem se o slovo a jako úplný kazatel přednesl velkolepou řeč na dané téma. Sám sebe jsem slyšel, jak hřímám, že hnacím motorem lidstva jakož i každého jedince zvlášť je strach. Ano, strach je v našem životě to nejdůležitější, bez něho bychom se neobešli. Bez něj bychom neměli žádné války a tudíž ani pokrok, kulturu a historii! Kde bychom byli bez ustrašených prďolů, kteří někde v koutcích kumbálů vymysleli lomený oblouk, knihtisk, dynamit, sadomasochismus a pracovní týden? Kde bychom byli bez tohoto základního pocitu strachu ze smrti, který jediný nás nutí konat velké věci v tomto příšerném světě? Celá společnost na mě mlčky a vyjeveně zírala. Byl jsem zřejmě za blázna. Sám jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo. Přece jsem neměl v úmyslu vykládat tu něco takového. Z rozpačitosti jsem si prohrábl vlasy a plná hrst gigantických vší a hnid dopadla na stůl. Můj bože, pomyslel jsem si. Jsem prozrazen, já třasořitka!