"Na vojně nebyls, si člověk na hovno!" řekl mi tatíček

Tak jsem se přece dostal na vojnu, ačkoli mi bylo už skoro třicet let a navíc jsem si před lety odsloužil náhradní vojenskou službu, takzvanou civilku, částečně na jedné poliklinice, převážně pak v akademické knihovně. Nu což, civilní služba mi tedy nebyla státem započítána, zřejmě se s tím nedá nic dělat. Asi to je má vlastenecká povinnost, sloužit přímo v armádě. Zajímavé je, že většina vojáků jsou chlápci stejně staří jako já, dokonce i mnohem starší. Všichni jsme shromážděni v tělocvičně kasáren, kde se povalujeme na žíněnkách už v čerstvě nafasovaných khaki mundůrech, povídáme si a pokuřujeme retka.. Zatím je to leháro, už nám tu chybí jen kafíčko, pivíčko, koňáček a buchtičky se šódó. V duchu si říkám, že mám štěstí, protože tihle vojáci jsou stejní lemplové jako já. Přichází nějaký stařičký důstojník a velí nástup. Vypadá ale spíš jako c.a k. oficír, má na hlavě takový ten třírohák s třásněmi a po boku má šavli. Nicméně všichni kromě mě se zvedají a pomalu se formují do řady. Důstojný dědula jde ke mně a nahlas se mě ptá, co mám za problém. Zcela klidným hlasem mu říkám, že nemohu vstát, protože mě bolí pravá noha, co ji mám skoro o centimetr kratší a proto jsem si taky sundal pravou botu. Nejsem simulant, prostě jsem jenom tak trochu kripl. Myslím si, že teď ten starý začne vyvádět pořádný tyjátr, ale kdepak. Má takovou dobrotivou tvář s bílými kníry a licousy, připomíná císaře Františka Josefa a povídá mi, že to má čas. Holt počkáme až mě ta noha přestane bolet, pak si teprve nasadím botu a vstanu.. S tím nelze než souhlasit. Děda velí pohov, přisedá si ke mně společně s ostatními novopečenými vojáky a dává se s námi do řeči. Přesluhuje už devadesát let, panečku! Proto je tak rozumný a nemá v hlavě místo mozku bramboračku, na rozdíl od většiny vojáků z povolání. Nejhorší bývají poddůstojníci, ale tady naštěstí žádní nejsou. Tlacháme a já si říkám, že už mě ta noha vlastně nebolí. Ovšem dokud mě bude bolet nebudeme muset mašírovat a cvičit, takže o tom, jako každý správný a mazaný blb, zatím pomlčím. Jestli to takhle půjde dál, může ta vojna být nakonec velmi zábavná. Toho oprýmkovaného a ometálovaného metuzaléma už máme otočeného kolem prstu, tak by nám teď mohl vypláznout žold a napsat vycházky, abychom mohli vypadnout do města a roztočit to s krasotinkami v šantánu a v dancingu. Akorát mě strašně mrzí, že až budu svým kamarádům v civilu vyprávět, jakou jsem měl na vojně zašívárnu, tak mi to nikdo neuvěří. Ale to nevadí. A nyní již vzhůru do bordelů, vojáčci! Padlé ženy čekají na další dobytí. Tomu tedy říkám cvičení!