Let čmeláka

Krásný letní den. Procházím se po zahradě a pak vycházím ven na cestu. Stojím tam s hlavou zakloněnou, rukama si cloním pohled od slunečních paprsků a mžourám do nádherné modré oblohy, do bílých mraků. Odněkud z dálky se ke mně přibližuje silný brumlavý zvuk: brmm brmm brmm brmm brmm brmm brmm… A už ho vidím! Je to čmelák, avšak ne onen chráněný druh hmyzu, nýbrž populární práškovací letadlo oranžové barvy ze sedmdesátých let. Jaký je to naň krásný pohled a jak si motorem báječně brumlá to své brmm brmm brmm brmm brmm brmm brmm! Radostně mávám jeho směrem, buď pozdraven, milý a dobrý čmeláku! Ale zdá se, že má nějaký problém, neboť pravidelný rytmus motoru se zadrhává a vynechává, asi jako dech silného astmatika před záchvatem. Brrrmm…brrrmm…brrrmm…čmelák po obloze kolísá ze strany na stranu, chvílemi ztrácí výšku, připomínaje tak chůzi opilcovu i s jeho pády. Brrrmm… brrrmm…brrrmm…a ticho. Čmelák nadobro zmlknul a nabral směr prudce dolů, blízko naší zahrady. Chvíli se bezhlučně blíží k zemi, ale čím je blíž, tím víc je slyšet svistot větru kolem tohoto Ikara. Pak se ztrácí za sousedovic stodolou a následuje výbuch, úplná kanonáda, a plameny a dým. Utíkám pryč od místa výbuchu, avšak pozpátku, abych nepřišel o tu podívanou, přičemž si zacpávám uši palci a snažím se krýt hlavu lokty, když vidím nějaký předmět ve vzduchu připomínající obrovitý bumerang, jak se chystá dopadnout přímo na mě. Bác! Dva metry ode mne dopadla vrtule, zvířila prach a štěrk a dorotovala až těsně před mé nohy, kde se zastavila. Že to ale byla šlupka, až jsem si samým leknutím málem nadělal do gatí.