Kentauřice z JZD

Projížděl jsem se na bicyklu po lesních cestách našimi krásnými hvozdy. Kousek přede mnou jel valník tažený koněm, alespoň tak se situace jevila z mého pohledu. Když jsem však pořádně šlápl do šlapek a předejel povoz, nestačil jsem se divit. Vůz nebyl tažen koněm, nýbrž kentaurem, a sice samicí! Hříva uhlově černých vlasů pokrývala půvabná ramena a padala až na jemná ženská záda, obnažená božsky tvarovaná ňadra pohupovala se v rytmu klusu a v obličeji skvěl se výraz Madony. Úžasné stvoření, tahle kentauřice! Málem jsem kvůli ní spadl z kola, jak jsem se po ní otáčel. Dívala se na mne klidným pohledem a usmívala se. Všiml jsem si, že má namalované rty výrazně rudou barvou. Dal jsem se do řeči s vozkou. Kentauřici prý chovají v místním JZD. Fascinován neobvykle půvabným lichokopytníkem, pokračoval jsem v cestě až do jeho stáje, kde mi později bylo dovoleno krásku nakrmit. Pokoušel jsem se s ní zavést rozhovor, ale vůbec nepromluvila. Pořád se na mne akorát usmívala a žrala mi z ruky seno. Pomyslel jsem si, že nakonec je asi přece jen pouze tažným zvířetem. A to mi přišlo velmi tragické.