Lucina

„Už to-HO mám dost!“, křičela, až jí nabíhaly žíly. „Už to-HO mám vážně DOST!“, rozčilovala se matka. Lucka před ní prchla do klidu svého pokojíčku. Teď ji vnímala skrz tenkou stěnou paneláku. Příliš to nepomohlo, bylo to jen, jako by trošinku ztlumila hlasitost na přespříliš hlučném přehrávači.
Přitom nebylo proč křičet, Lucka hlavně nevěděla, čeho to má dost ta rozlícená fúrie, která se snad jen jakýmsi omylem nazývá její mámou. Lucie předtím stála v kuchyni jako zkoprnělá a nebyla schopna vydat hlásku, aby ji ještě více nepodráždila.
Příčiny matčiných nervových záchvatů byly většinou malicherné, od kapky vody, ukápnuté omylem na zem, přes neurovnanou záclonu v pokoji až třeba ke kalhotkám, už tři dny hnijícím v lavóru. To byla Lucie ještě schopna uznat, tohle nepokryté špindírství a gizdovství; prádlo se musí prát včas a že se zatím pouze namáčí, to už třetího dne neuhrajete, i kdybyste se snažili sebevíc.
Ale šlo by to snad říci jinak, s humorem, nadhledem, pouhým jemným popíchnutím. Kdyby si tak Lucina mohla matku naprogramovat, chceš vychovávat, vychovávej, ale jinak! Představovala se občas různé jiné obdoby těch únavných scén. Ty kalhotky například. Máma by řekla jenom: „Luco, Luco, Luco! Chceš si tam pěstovat záhonek?“ Anebo: „Kompost máme za domem!“ Něco podobného.
Dnešní příčina matčina běsnění dozajista nedosahovala kalibru odhalení špinavého prádla. Lucka si zaboha nedokázala vzpomenout, co jen to dnes mohla provést?! V poslední době se už v tom přestala orientovat. Snažila se, seč mohla, matčiným výstupům pokud možno předcházet. Jenže ta semetrika si vždycky našla nějakou maličkost, aby mohla nehorázně trýznit dívčinu, kterou koneckonců porodila, a která se jí najednou vymykala z rukou.
Zabiju ji! prokmitlo Lucině hlavou. Dusila v sobě vztek a málem by se tím rozpadla na kousky, kdyby náhle nezazvonil telefon. „Čau, bejby,“ ozvalo se ze sluchátka mužským hlasem. „Dobrý večer, kdo volá?“, Lucka se vzmohla jen na vyplašené pípnutí, zaskočená důvěrným oslovením. „Pozoruju tě už druhej měsíc, proč nejsi v kalhotkách jako minule?“, sípal muž. „Já . . . já vám nerozumím, co si přejete?“, Lucina nevěřila svým uším. „Co to tam dělá ta tvoje macecha, kočičko? Proč tě tak trápí? To já bych ti udělal dobře, taák dobře, prcinko, sundej si už konečně zas jednou to tričko a vykloň se trošššku z okna, abych tě moh líp skouknout . . . chlap na druhém konci drátu jakoby vydechoval samotný mor. Lucina práskla telefonem a srdce jí skočilo do vyschlého hrdla. Úchyl! Jakej to může bejt úchyl? A jak to, že mě vidí . . . Okna naproti!!! Lucka skočila k oknu a rychle zatáhla záclony. Udělala si tam malou škvírku a zírala vystrašeně ven. V protějších oknech se tu a tam svítilo, sem tam blikaly ve stejných intervalech televize, jinak nic. Ale támhleto okno . . . Lucie viděla, že je otevřené, ale uvnitř že je zhasnuto. Druhé zleva, čtvrté patro. On mě tady sleduje už bůhvíjak dlouho a já, já jsem ale pitomá, že si nezatahuju ty záclony. Ale vždyť přece domov je . . . tam má být bezpečno . . .
Lucina si zhrouceně sedla za stůl ve svém pokoji a tupě si pohrávala s růžovým plyšovým králíčkem, kterého dostala od kamarádky ke svým nedávným patnáctým narozeninám.