Divnej chlap

VEČER PŘIJDE DIVNEJ CHLAP

Nějak si s tím nevím rady. Ani nevím přesně, kdy to začalo. Večer vždycky, když ukládám svý tři děti do postýlek, někdy i později, přichází ten Divnej Chlap. Má klíče. Jako tak houkne na pozdrav a sundá boty. Nevím, odkud má ty klíče. Vezme si pantofle a sedne si v kuchyni za stůl. Vyndá cigára a nějaký papíry, kouří a těma lejstrama se prohrabuje, modrej kouř ho zahaluje. Někdy přinese jídlo, samý dobroty pro děti, taky chleba, máslo a jahodový mlíko. To dává dětem, i když už jsou po večeři. Kdo to je? Děti se ho ale nebojí, ty maličký hlupáčci si od něj klidně berou želatinový bonbóny a bez rozpaků mu vyprávějí, co se jim za ten den přihodilo. Je mi divný, jak to, že je zná jménama. Je na ně hodnej, ale to se mi právě nepozdává. Co po nás Bože můj chce?
Ale já vím, co chce. Chce večeři. Vyžaduje ji po mně a zdá se, že kdyby ji nedostal, možná bude dost naštvanej. Tak mu ji vždycky dám, tumáš, Divnej Chlape, najez se, máš asi hlad, ale co tu propána chceš? Někdy to sní a bez řečí se zase zvedne a odchází. Zabouchne dveře a občas ještě slyším za dveřma, jak mu zvoní mobil. Má mobila, tak to by ani nemusel chodit zrovna ke mně na večeři. Navíc jezdí autem, nějakou cizí značkou, pravda už dost starou a ošuntělou, ale stejně, zas až tak moc chudej asi nebude. Zvláštní.
Já vždycky potom trochu uklízím, peru a žehlím na ty tři haranty, zaháním je do postýlek, čtu nebo jen tak koukám. Utěšuju se pořád, že přeci nebude tak zlej, když nosí chleba. Pak většinou volám mámě. Ale můžu jí to vůbec říct? Chodím po kuchyni a jsem nervózní. Vždycky jsem nervózní, protože, a to je ta hrůza, on se pokaždý ještě vrací přenocovat! Někdy za dvě, někdy za tři nebo i za čtyři hodiny. Jeho ošoupaný fáro poznám už po zvuku. Vykouknu z okna, a hele, zrovna támhle parkuje, už se ohmatává, jestli má mobila a klíče – ale kde je vzal? – a už stoupá po schůdkách k baráku. Slyším výtah a není mi z toho moc dobře. A on už vchází dovnitř a zase si bere ty pantofle. Jde do ložnice a svlíká si kalhoty. Pak se jen tak ve slipech válí u televize a já dělám že ho nevidím, ale dobře vidím! Po nějaký době bejvá už ospalej a lehá si do mý postele. Mám takovou širokou, dvojlůžkovou. Co dělat? Krčím ramenama a jdu se sprchovat.
Potom tiše jako myška se blížím k posteli a vyčmuchávám, jestli už spí. Většinou usne jako dřevo hned, jak si lehne. Opatrně se ukládám na druhou stranu dvojlůžka a snažím se zatajovat dech. Třeba to zrovna dneska nehrozí. Vždycky tak dvakrát do měsíce je ale zle. To se na mně Divnej Chlap vrhne a pak souloží. Držím jako chovná kráva a nic neříkám. On potom něco mumlá a pak usne ještě tvrději než předtím. Ráno dělá jakoby nic a chce snídani. Pak se ale každej den stane něco hroznýho. On mi sebere dvě starší děti a někam je vždycky odveze! Stává se to prakticky denně, když zrovna nejsou nemocný. Chovám nejmladšího Karlíčka a je mi strašně, to ani nikdo nemůže vědět, jak mi je! Pak se nakonec ale zmátořím a vařím oběd. Já se uklidním vždycky, protože vím, že v poledne je zase přiveze, ale nikdy se asi nepřestanu bát, co s nima dělá! Potom přijde poledne, Divnej Chlap je tady i s dětma – zase se mi ale tak ulevuje! – obědváme, to on si ujít nenechá. Když pak zase odejde, objímám děti a prohlížím je, jestli jim přeci jen něco neproved´. Děti se ale smějou a jsou tak klidný, že se až tomu sama divím. Zdá se, že je každej den vozí do školky, to alespoň říkají ty moje dětičky. No jo, ale proč to dělá? To mi asi nějak po svým oplácí to jídlo a pak asi taky to vynucený obcování.
Odpoledne ubíhá. Jdu s capartama na procházku a je mi docela dobře. Ale vzadu v hlavě se mi to mele. Asi se trochu bojím. Je to jistý, je to pravidelný a strašný: Večer přijde zas, Divnej Chlap.

Dodatek:
Asi je to ale rozšířený víc, než si myslím. Minulej tejden jsem mluvila s jednou svojí známou a ta je na tom podobně. Prej k ní chodí nějkej fousatej a táhne z něj alkohol. To ten můj si nedá sklenku. No jo, to ale není tak podstatný, jak se lišej, horší je, že nevíme, co jsou vlastně zač! Ta moje známá je ale kurážná a jednou se ho na to zeptala. Řek jí suše, že je manžel. Nevíme dohromady, o čem to mluví. Ta známá si myslí, že je to nějaké nové, výlučně mužské povolání. Ještě se musím pozeptat ostatních ženskejch, jestli se jim to taky nestává. Ale stejně, co s tím proboha budeme dělat?