Balada o nešťastné Aničce

Vesnice ležící pod sněhem bílá,
Morana kosmatá a ledu síla.
Nikoho v noci to do mrazu neláká,
ba ani slepice v kurníku nekdáká.

Statkáře dceruška, co jedenáct má let,
vybíhá ze dveří, nechce moc otálet.

Potřeba nutkavá Aničku vyhnala,
jen ven a zase zpět, aby se vyspala.

Zítra jde do školy, křehoučká Aninka,
hezky se vyčůrat, hezky se vyspinkat,
přes dvorek přechází ke slepicím
do boudičky chladné,
před sebou si nese svíci,
div, že neupadne.

Na záchodě se jí ulevilo,
po potřebě hrstkou sněhu očistila spodek,
světlo svíce dlaň jí osvítilo,
v hrůze Anka sedla zpátky na záchodek.

Prohlížela zas a zase
svoji ruku mrňavou,
Anince teď dech se třese,
vidí stopu krvavou!

A teď stojí polonahá...
Odkud jen se ten proud řine?
Sahá tam, co nemá sahat,
po stehně se čára vine.

?Je mi zima, maminečko,?
šeptá dívka do ticha,
u svíčky dál prozkoumává,
jak teče krev ze břicha.

?Co se mi to stalo, Bože??,
hrudníček jí svírá vina,
zmateně v paměti pátrá:
Lhala? Kradla? Byla líná?

?Andělíčku, můj strážníčku,
duši, tělo opatruj??
V odpověď jí vítr fičí.
V odpověď jí smrdí hnůj.

Zima roztřásá jí údy,
modře kůže prosvítá.
Hlavičkou jí proletělo:
?Odteď budu rozbitá!?

Anna neví, že to čmýra
prvně z těla teče ven,
upřeně před sebe zírá,
rty jí rozbil trudný sten.

?A co řeknu farářovi?
Démoni mě napadli!?

Aninka strnule sedí,
mráz ji svírá chapadly.

Zatím ve statku vše dřímá,
schouleni jsou do peřin,
nikdo o ní uvnitř neví?
Kdo by tomu uvěřil?

Ráno ji tam našli zkřehlou.
Krčila se v samém koutku.
Tvář rozrytou měla strachy.
Připomínala jim loutku.

Napůl byla mrtva děsem,
napůl zimou mrtva byla.

Vynesl ji táta z boudy.
Byla mrtva Anna celá.