Procházka městem

Vyjít si na procházku městem v půl čtvrté ráno? Ano. K tomu je leden, nijak zvlášť mrazivý, spíše taková vlezlá zima, na chodnících zbytky rozbředlého sněhu, černé siluety domů vtahuje do ulic světlo zářivek. Opuštěností je prosycen vzduch, stísněnost sálá i z otevřených prostranství. Člověk má pocit, že je už po smrti, že kráčí peklem. K tomu drží za ruku svou chorou ženu, která se ho neustále podezíravě vyptává.
?A tenhle dům, co je v něm??
Je třeba jí lhát. Vymýšlet si nepředstavitelné věci.
?V tomhle domě je obyčejná hospoda, miláčku. Tam jsem častokrát chodil s kamarády na pivo.?
Žena není spokojena s odpovědí. Křečovitě svírá jeho ruku, mračí se a pokračuje v otázkách.
?A tamten dům? Co je v něm??
?Tam je, lásko má jediná, akvaristika. Tam jsem chodil kupovat rybičky, víš? Skaláry, paví očka, xifofóry? A také potravu pro ně. Nítěnky, suché krmení. Jednou jsem tam pořídil velice lacino i malou čističku vody.?
Za těmito skelnými okny, za těmito zdmi barvy plesnivého tvarohu by člověk nic takového netušil. Nevěděl by, že tam s přáteli ošetřovali dívku, která se narodila jako mrzáček. S chlupatým opičím ocasem, malou psí hlavou, velkou psí věrností a zkrouceným tělem plným boulí a prohlubní.
Ženino podezření nebylo liché, ale já neprozradím, co jsme tam s přáteli dělali. Ať si myslí to nejhorší, že jsme se opíjeli, brali drogy, kupovali si sex s nezletilými, nechali si dovážet z márnice mrtvoly a pak se s nimi veselili. Jen ať si to myslí, ale nikdy, nikdy neřeknu nikomu nic o chromém tvoru, kterému jsme zpříjemňovali život, dokud trval.
A tak kráčeli ti dva městem jako vystřiženým nůžkami smrti z papíru života a na žádnou otázku nebyla dána pravdivá odpověď.