Dopisy po mrtvém

Zůstane dům a obrazy jeho
I ty však později vezmou za své
Počkají vzpomínky v očích žen
jeho dotyky na jejich tělech
Až ženy zemřou – jen dům bude stát
Budou mu přezdívat "U puklé lebky"
a obcházet ho s posvátnou hrůzou
Dům kde kdysi tak veselo bylo
kde hořel oheň kde víno se pilo
kam přišels s jednou a odešel s jinou

Bylo jich mnoho však jediná pouze
pro kterou vystavěl v podkroví pokoj
Sošná to žena krásná jak palma
O ní pak v jednom dopise napsal:

Kamení nalámat rostlinkou křehkou
do čaje nasypat vzdálená moře
vzdálené hory a vzdálená světla
vzdálené hlasy a zvířata blízká
ze sněhu ledovců stvořit jí koně
kterého pásla by malými ústy
kterého hnětla by pevnou rukou
pevnými rozkazy do jeho slabin
Jí bych dal právo být jezdeckou sochou
Jí bych si cenil jak antické stavby
Nahoru palce a palce dolů
V ní bych vítězil i umíral v krvi

Zeď má dnes nové slídové oči
zdánlivě plochý mramor se vlní
od krku k chodidlům od žeber k stehnům
od boku k boku a od zad k lýtkům
veliká žena s pevnými prsy
bělostný oblázek hladký a holý
nahmatat obrysy v prostoru prázdném
prsa jak sochy kamenná hladit
vzrušení pomalé jak had na dně řeky
z konečků prstů do celého těla
ze rtů a zubů do jazyka dole
vzrušení ledové jak had na dně řeky
svatební koláčky od žeber dolů
posbírat očima zuby a prsty

Byla to ta která po mnoha letech
ze země daleké poslala faxem
poslední pozdrav když v rakvi už ležel
šedivým písmem na šedivý papír
oslovila toho mrtvého muže
jménem kterým mu říkala kdysi
v oněch dvou letech co spolu žili
Děkuju za všechno stálo tam také
Podepsala se tak jak jí říkal
jménem které znali jen oni
šedivým písmem na faxový papír
Ten někdo přilepil na víko rakve
a na něm zůstal po celou mši
kousíček papíru jako důkaz
lásky co lásce vyznává lásku
mrtvému živá když začal už rozklad
Poslední polibek na rozloučenou
s kterým ho spustili do černé jámy

------

Odešla jednou uprostřed noci
Sbalila kufry když opile zpíval
s přáteli u vína když svobodu vzýval
Sbalila kufry a odjela od něj
a od té doby pokoj byl prázdný
v podkroví pokoj který jí stavěl

Nikdy tam nevkročil nikdo z jeho známých
Žádná z žen které přišly po ní
nesměla přespat na jejím loži
A všechny po ní byly míň než hadr
k vytření podlahy – tak zacházel s nimi
Periodická soustava prvků
tak nazýval ženy když náladu měl dobrou
Když náladu neměl vyháněl je z domu
a názvy prvků za nimi křičel:
Kadmium stroncium rtuť a síra!
(Jako by nebyly kyslíkem jenž dýchal)

----------

Z rozvalin zůstane vždy oltář chrámu
na paměť obětí zabitých lásek
na paměť biče a na paměť cukru
šípů jež zasáhly – minuly cíle

Čí je to hrob zde z květin tak úzký
máš-li snad k tělu náhradní díly?
máš-li snad náplast na lepení času?
máš-li snad solvinu jež minulost cídí?

Nevlídná samota plní zde prostor
kam slunce nevniklo snad vůbec nikdy
po mechu po plísni klouže tu noha
k zarostlé brance s rezavou mříží

Kamenné laviny na dům se valí
smrt hrozí všemu živému uvnitř
štírům a sviňkám stonožkám švábům
sesuvy půdy zdi podmílají
Oblouky klenby fresky a dlažby
knihy a obrazy dopisů bedna
čas přežvykuje plesnivými ústy
bezzubému času i dásně stačí
by rozmělnil život a vše co po něm zbylo
v tenoučkou vrstvu drtě a štěrku

Pod věčným plamínkem madonky černé
život tek proudem jak před Kristem – zpříma
Co kdo chtěl hned po tom vztáhl ruku
přitáhl k otvoru v těle a pozřel
oheň tam venku temnota uvnitř
z masa a vína přeludy hmoty
stékají do sebe jako stíny
zase se trhají a ve tmách bloudí
hledají se a v záblescích světla
zas spolu těkavě na chvíli splynou

Za jedné takové noci to vzdala
sbalila kufry a odešla z domu
opustila pokoj který pro ni stavěl
bez sebe lítostí bez sebe vztekem
Když kráčela kolem bujného spolku
utrousila sbohem čekala že ji zdrží
že za ruku ji vezme – ji královnu domu
Popřál jí však jen šťastnou cestu
ani se nezvedl od ohniště
aby ji políbil na rozloučenou
obklopen dívkami jež poznal ten večer

----------

Stal se z něj mistr umění dávných –
suchých zdí oblouků mozaiek fresek
V zahradě budoval z kamenů věž
vždy když se s kumpány opili vínem
Po mnoha dnech když došly jim síly
pohlédl na stavbu a vážně pravil:
Bude to spíš bazén – je ho víc třeba
jak se tak na vás přátelé dívám
A torzo věže dal naplnit vodou
prorazil výpusť a koryto sehnal
Vodou pak poháněl dřevěné kolo
a tím pak rožeň když prase se peklo
Jindy zas v stráni vymýtil křoví –
položil základy pro malý kostel
s apsidou na východ tak jak se patří
(později tady skladoval dřevo)
Jako by v domě chtěl mít všechno
město i hrad prales i poušť
hřbitov i moře sopku i řeku
samotu v horách kde narodil se
ulici v Tokiu kde nikdy nebyl

Žádný účel mu nezkřížil cestu
Fresku kterou ráno namaloval na zeď
druhý den večer natřel vápnem
Portrét krásné dívky zas na půdu odnes
kde na něj teklo tak dlouho až se rozpad
Vystavil ho pavoukům a dal jim právo
svou sítí dotvořit jeho dílo
splést pro tvář krásky šedivý čádor
hedvábnou krajkou jí zakrýt ňadra

Zastával názor že lepší být sám
než se o svobodu s ženou dělit
Když přišla zima a zmizeli hosté
ze stromů v zahradě spadalo listí
vzdálené hory zastřely mlhy
v děravém svetru se u ohně choulil
a v dopisech si divně stýskal:

Noci jsou dny a dny jsou peklo
práce a práce tupost a bída
Když chléb tak kůrka a nikdy ne střída
Když voda tak s močí
Když Bůh tak hlídá

Život je vězení život je klášter
poslechni dlaně a slepým okem
nahlédni dovnitř a tam pak hledej
zástupce prvohor v dnešní době
průhled do vulkánu v němž začínal život
vzorek té hrůzy v níž život se rodil
v krajkoví oděn dodnes zde kráčí
dodnes zde kraluje bez něj nic není

Nevlídná samota plní zde prostor
povinnost na hrudi sedí a tísní
ujídá z dechu a upíjí z krve
Břemeno těžké po schůdcích snésti

Nehledí dovnitř sám sobě se ztrácí
Koupená cizota stane se vlastní
nemocný na loži sotva se hýbe
klouby mu hoří a taví se oči
je-li to konec pak ať přijde brzy

----------

Dopisy po mrtvém nepřesvědčíte
o svojí pravdě byť pravdou by byla
Stovky dopisů neodeslaných
žvýkají plesnivá ústa času
schody do podkroví ztrouchnivěly
uniká uniká prchavost sama
Brána se zavřela není nač čekat

Čí je to hrob zde z květin tak úzký?
Máš-li snad k duši náhradní díly?
máš-li snad náplast na lepení času?
máš-li snad solvinu jež minulost cídí?

Máš-li snad k paměti náhradní díly?
Máš-li snad k lásce náhradní díly?
Máš-li snad k pravdě náhradní díly?
Můžeš snad prožít cos prožil už kdysi?