Malíř

Já už jako chlapec malý,

či později světa znalý,

na malíře žárlíval.

Lákala mě schopnost lidí,

zobrazovat co kdo vidí.

Záviděl jsem, ne se rval.

V hlavě měl jsem slušný zmatek,

talentu byl nedostatek,

umělcem já chtěl se stát.

Musím najít cestu jinou.

Snad to půjde těžkou dřinou,

jednou budu malovat.

Koupím štětec, barvu černou,

přítelkyní bude věrnou,

uzamknu se ve snech svých.

Barvy kryjí všechno shnilé,

pravdivé je černobílé,

svět přízraků podivných.

A s úsměvem na své líci

pořídím si brokovnici

abych bránil dílo své.

Čmáranici co jsem stvořil

snad abych se ženám dvořil

v této době šedivé.

Tak maluji ve svém smutku

pár vysněných chrabrých skutků

barvou černou, jedinou

člověk co se nedopustí

za života hanebností

nemůže být hrdinou.

Až zůstane smutek všude

Obraz tady po mně zbude.

Nádherný, sic krvavý.

Budu sedět u zdi spící.

Sám jen se svou brokovnicí.

Budu téměř bez hlavy.