Úryvek z románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala

V půl čtvrté to v práci zabalila a seběhla po schodech ven a dál do parku. Mezi holými větvemi stromů pomerančověla obloha, ve větvích se míhaly veverky, pod nimi popojížděli dva vozíčkáři a lákali je na burské oříšky. Nad fotbalovým stadionem plálo umělé osvětlení, které připomínalo operační sál, stejně jako chlad nadcházejícího večera nemocniční klimatizaci. A někde za tím vším, v osamělosti intenzivní péče, napojená na přístroje a za jejich neustálého pípání, ležela s rozbodanou hrudí a břichem Dýmka a v komatu tančila se smrtí. Možná, že té babě s kosou vnucovala svůj oblíbený čardáš ve snaze utahat ji a položit na lopatky. A možná, že netušila, že ta baba ho umí líp než ona. Ne, Jolanta nemohla jít domů. Musela se zastavit u Vogeltanzů a dát si pár panáků. Musela připít Dýmce a vzkázat jí po tom největším opilci tam nahoře, že na ni myslí.
„Fernet!“
To zahlásila hned u výčepu místo pozdravu a šla si sednout. U stolu štamgastů dřepěl jako obvykle Mengele a s ním celá jeho squadra.
„Hajl,“ přivítal Jolantu a udělal jí vedle sebe místo. „Všechno zas dobrý?“
Narážel na sobotní večer a na své záchodové extempore s Dýmkou. Jolanta si zakázala o Dýmce mluvit.
„Jo, dobrý,“ ušklíbla se.
„Tak vítej doma!“
Zvedl půllitr do výše a zahulákal: „Na Joly!“ Squadra jí halasně připila. Jolanta do sebe hodila fernet, který jí přistál na stole, a řekla si hned o další.
„Sem slyšel, že prej chrápeš s Kurtem a Marinou dohromady?“
Trhla sebou.
„A kdo to tvrdí?“
„No voni.“
„Aha,“ vzala zpátečku, „tak to asi bude pravda.“
Teď sebou trhl Mengele.
„Sem myslel, že kdybys šla do koncentrouše, tak s růžovým trojúhelníkem…“
Vykulené nordické oči, nechápavost. Jolanta nereagovala. Kurt s Marinou ji štvali i v nepřítomnosti. Přestárlí puberťáci. Když si někde jednou vrzli, museli to všude vykládat. Spláchla vztek na ně druhým fernetem a poručila si třetí.
„Ulítlas s chlapem a přišlas to zapít, aby ses nepoblila?“
„Nech mě chvíli v klidu,“ poprosila ho Jolanta. „Potřebuju si v sobě něco srovnat.“
„Tak jo,“ souhlasil bez keců a dál už se věnoval jen své squadře.
Jolanta si v sobě nepotřebovala rovnat vůbec nic, jen chtěla být s Dýmkou. Fernet ji za ní unášel na medově hnědých saních, které zvolna klouzaly vesmírem, a ona si na nich seděla ověšená zlatem a drahými kameny, podobná několikahlavému božstvu. Tomu božstvu, jež kroužilo nad nemocničním lůžkem, kde se Dýmka vzpouzela svému osudu. Nebo s ním hrála hru na schovávanou. Božstvu, které ji ochrání nebo odveze s sebou.
Hele, MN 2, slyšela Jolanta někde za sebou, nebo v sobě, bojíš se smrti? Já děsně. A hlavně tý její nenadálosti, toho, jak vždycky chodí, když ji vůbec nečekáš, kudly do kundy!, pořád tu vybuchujou ňáký bomby, pořád tu někde leží někdo s vnitřnostma poházenejma vokolo sebe a celej zkrvavenej a s vyhaslejma vočima šmátrá rukou v tom pajšlu a chce si ho nacpat zpátky do břicha, ale vono je to impossible, a zejtra, zejtra to může vybuchnout zrovna v tý putyce, kde sedíš a v poklidu hulíš travku, anebo tě může jen tak z nudy někdo sejmout, vrazit do tebe vyhazovák, jedno blbý bodnutí a je po tobě, doktoři se můžou zbláznit a stejně je po tobě, ale voni se nezblázněj, voni, když viděj, že seš na maděru a bez přístrojů že si neštrejchneš, tak se s tebou vůbec nebavěj a provedou na tobě eutanošku a ty seš bez šance, kdybys mohla mluvit, tak je vyfuckuješ, ale protože mluvit nemůžeš, vyfuckujou voni tebe…
Mlčenlivé pití. Horko v žilách, těžknoucí lebka, pocit hořkosti a propadání se na dno plné žhavého písku a pavouků. Bolest v srdci, slepené plíce, vyříznutý jazyk. Nic neříkej, našeptával jí bazilišek ukrytý někde vzadu za hlasivkami, slova nic neznamenají, jen jsou. Slova, slova, slova…
Jolanta se probrala. Mengele ji tahal za rukáv. Chtěl vědět, jak jí říká v práci Velká Ségra.
„A jak tobě?“
„Mně doktore,“ pochlubil se.
Byla řada na Jolantě. Všichni čekali, co odpoví.
„Na to byste nepřišli, ani kdyby vás mučili,“ napínala je.
„Kwasniewská,“ napadlo Mengeleho.
„Na to nemá,“ zavrtěla hlavou Jolanta. „Hádejte dál.“
„Dáme se podat!“
„Tak dělej…“
„Pssst,“ sykla, nasadila spikleneckou tvář a ukazovákem je pobídla, aby si k ní sedli blíž. Když přestaly vrzat židle, našpulila rty a pak řekla šeptem to slovo: „Kráčmerko…“
Řev. Všichni spadli pod stůl, rozlili pivo, popálili se o cigarety.
„To fixuju,“ hulákal ze země Mengele. „To fakt fixuju!“
U Vogeltanzů byla Jolanta s kumpanií až do zavíračky, pak se všichni přesunuli do Evropy. Tam se jelo nonstop, Mengele tomu říkal sjednoceně. Organismus jménem Jolanta jel ve stále rychlejších obrátkách a nedokázal se zastavit. Squadra postupně odpadala, až nakonec zůstali s Mengelem sami.
„Seš nejlepší jezdec, jako vždycky,“ pochválil její výdrž.
„Omyl, hochu, melu z posledního,“ blábolila. „Tahle noc mě bude stát nejmíň dva roky života…“
Nevěděl, jak to myslí.
„Jak to myslíš?“
„Máš dítě?“
„Mám.“
„Co bys dělal, kdyby umíralo?“
„Ožral bych se.“
„Tak vidíš.“
Zase ty jeho nordické oči, zase ta nechápavost.
„Copak ty máš dítě?!“
„Jo. Adoptovaný.“
Ruce se mu třásly, ani si nedokázal zapálit cigaretu.
„Počkej, počkej…“ škrtal nervózně zápalky jednu za druhou. „Počkej… Dyť vy nikoho adoptovat nemůžete, ne?“
Lekl se jejího protihátéčkovského výrazu.
„Nebo aspoň zatím ne…“ zmírnil své tvrzení.
„Oficiálně ne. Přesto mám dceru a ta teď chcípá ve špitále…“
„Jo?“
Mengelemu konečně došlo, že jde o něco vážného.
„Jo.“
„Hm.“
To ticho. Ticho putyky nad ránem, kdy i opuštěné hrací automaty blikají z posledních sil a barmanka je skoro neviditelná. Kdy se dovnitř vkrádá mlha z ulice, plní svým nehmotným tělem popelníky a válí se po stolech. Kdy jí v prstech vlhne poslední cigareta a kdy se dusí vlastními zvratky, protože se už nedokáže zvednout a dojít na WC.
„Hele, Mengoš, šlus, co ty na to?“
Mengele vstal, převrhl židli a domotal se k baru. Byla to věčnost, než zaplatil. Pak popadl Jolantu a oba se vypotáceli ven do chrchlajícího dne.
Z Evropy šla Jolanta rovnou do práce. Páchla kouřem, táhl z ní chlast, zarudlé oči sotva udržela otevřené. Splihlé číro se jí válelo po lebce, v lebce se válel splihlý mozek. Jako po brainwashingu.
„Tak už máš dneska lepší náladu?“ přivítala ji Tykev, před sebou rozečtenou Tinu. V rádiu na okně zpívala Lenka Filipová, venku za oknem štěkal pes.
„Skvělou,“ odsekla.
Tykvovitá hlava nereagovala. Potřebuju kafe, řezalo Jolantu v mozku. Natočila do rychlovarné konvice vodu a dala ji vařit. Klepala se zimou a nevyspáním a při pohledu na banánovky plné knih, které bude muset orazítkovat, oštítkovat, zkatalogizovat, zabalit do folie, vepsat do nich ceny a rozvézt na vesnice, se jí dělalo mdlo.
„Tady píšou,“ začala stereotypně Tykev a zakousla se do loupáku, „že Laurinová už není s Vojtkem…
Jolanta už se ani nezmohla poslat ji někam. Kocovina z ní udělala mírnou ovečku.
„Zbyla mi voda,“ nabídla jí, „nechceš taky kafe?“
Tykvi upadl loupák. Byla z té nabídky v šoku.
„Ale jo, ale jo,“ šermovala o překot Jolantě před očima hrnkem, „jo!“
Chvíli zmateně hledala sáček s instantním Jacobsem a lžičku, pak to obojí vrhla na dno hrnku a natáhla ruku. Jolanta jí v něm za pomoci vody vyrobila její oblíbenou žbrndu a vrátila konvici na místo. Já jsem ty její kecy vážně schopná zvládat jen ožralá, uvědomila si a otevřela Lanius.
„Nesmíme do Lania,“ zahuhlala Tykev s plnou pusou a obrátila v Tině list.
„Kruci, proč mi to říkáš až teď?!“
„Myslela jsem, že si dáš nejdřív to kafe…“
Tykev byla bezbranná, oči plné slz. Hodná mother, na kterou se nelze zlobit.
„Stíhám obojí,“ poznamenala Jolanta a přesedlala na webovky.
„Tys byla včera v hospodě?“ zeptala se Tykev opatrně.
„Byla. A co?“
„Nic. Jen že ses mohla aspoň převléct,“ řekla a otevřela okno.
„Nebude ti zima, že ne?“
Jolanta nereagovala. Tak já ti smrdím, ty pizdo, jó? Si jako myslíš, že ty voníš nebo co? Lepší čichat chlast a cigára, než ty tvý propocený hadry!
„Hele, tady píšou,“ vbourala se jí do myšlenek znovu Tykev, „že Borhyová…“
„…to táhne s Korantengem a Koranteng je jí nevěrnej s Čejkovou, která se rozešla s Jágrem, protože jí ho přebrala Brožová, když dala pryč to dítě, co ho čekala se Stropnickým, a ten teď chodí se Stočesovou, která se soudí s Haberou, protože Habera jí přebral Korantenga…“
„Jak jsi na to přišla?“ divila se Tykev. „Tady píšou, že Borhyová nosí tanga Marks&Spencer…“
Cave! Nick Cave! Nick Cave!, řvalo všechno v Jolantě, když si cpala do uší sluchátka a pouštěla cédéčko Abattoir Blues. Tisíc kocovinových pazourků se jí třelo zevnitř o lebeční kosti a vyrývalo do nich ta nejsprostší slova, jaká si dokázala vymyslet. Kick-box, který ve svých představách s Tykví vedla, ji dostával do transu. Tykev se válela v krvi, ale Jolantě to nestačilo. Chtěla ji zabít. Rozhodčí ležel vedle Tykve a křičel jí do ucha své odpočítávání, five, six, seven, eight… Tykev se nehýbala. Jolanta zatím vítězně pobíhala ringem a nemohla se dočkat, až jí zasadí poslední ránu. Ale Tykev se už nezvedla, odnesli ji polomrtvou na nosítkách někam dozadu do šaten. Jolanta věděla, že příští zápas už vyhrát nemusí. Ani si nevšimla, že uběhlo skoro celé dopoledne. Odploužila se do chickenterie na kuřecí vývar s rýžovými nudlemi a zazdila ho jedním plechovkovým pivem z automatu. Obojí ji postavilo na nohy a zvedlo náladu. Město jí najednou připadalo přátelské, úřednice, kterými se v době oběda hemžilo, byly docela sexy, Tykev přestala existovat.
„Mělas hovor,“ přivítala ji Tykev, celá umaštěná od těstovin, před sebou rozečtený Blesk pro ženy. „Máš zavolat na tohle číslo.“
Podala Jolantě lístek. Byla to pevná linka, asi Tobík.
„Prý je to důležité,“ podotkla ještě. „Pán trochu koktal…“
Určitě Tobík. Jolanta vytočila číslo a čekala. Když to na druhém konci někdo zvedl, představila se.
„Nnnnevím, jjjestli to víte…“ začal Tobík trhaně, „Ddddýmka uuuumřela…“
Kudly do kundy!
„Cože?!“ vydechla. „Kdy?“
„Ddddneska v nnnoci…“
Dotancováno. Ta baba s kosou uměla čardáš vážně líp než Dýmka, really. Muselo to tak být. Daughter byla mrtvá, baba nesmrtelná. Parket osiřel. Jen někde za zrcadlem ještě skřípěla heligonka…
„Tobe, jsi tam?“
Nebyl.
„Tady píšou,“ vstoupila Tykev opět na scénu, „že Žilková…“
Jolanta vyskočila ze židle, Tykev leknutím vyjekla. Jolanta se vrhla na Blesk pro ženy, Tykev se vzepjala až ke stropu. Jolanta rvala a škubala listy časopisu a házela je po místnosti, Tykev nemohla popadnout dech a pravou rukou si sahala na srdce. Jolanta řvala změněným hlasem něco o píčách, Tykev, oněmělá hrůzou, se marně pokoušela vyloupnout z platíčka jeden defobin. Jolanta jí platíčko vytrhla a mrštila jím o zem, Tykev vykřikla: „Ne! To ne!“ Jolanta platíčko rozdupala podpatkem, Tykvi se roztřáslo objemné vole. Jolanta ječela: „Zrůdo! Odporná, tlustá zrůdo!“ Tykev se koupala v slzách. Jolanta popadla nůžky, Tykev… Někdo zaklepal. „Dobrý den,“ zaslechla za sebou Jolanta. Otočila se.
Ve dveřích stál nějaký drdol. Ten drdol byla paní Tláskalová. Bála se vejít. První se vzpamatovala Tykev.
„Co jste potřebovala, paní Tláskalová?“
Vole se zklidnilo, slzy zmizely, tlama se roztáhla do úsměvu. „Já…“ váhala paní Tláskalová, „je tu Velká Sestřička?“
„Velká Sestřička tu není,“ zašveholila Tykev.
Velká Sestřička tu nikdy není, skřípala Jolanta zubama a nechala Tykev, ať se s vetřelkyní moří sama.
„Co jí mám vyřídit?“
„Nic… Já jen,“ drhla vetřelkyně, „stavím se jindy.“
„Tak se stavte, paní Tláskalová, stavte se. Nebo si nejdřív zavolejte.“
Paní Tláskalová něco nesrozumitelně zabreptala a vycouvala v pokorném předklonu ze dveří. Tykev usedla za ledového mlčení k počítači, otevřela si Lanius a začala do něj cpát knihy z posledního nákupu. Jolanta se cítila trapně. Sáhla do police za sebou pro nějaké noviny, rozložila je na klávesnici a bezmyšlenkovitě klouzala očima po titulcích.
„Tady píšou,“ zkusila prolomit dusné ticho, „že prý ten Kulínský píchal do sboristek nejen taktovkou…“
Tykev nereagovala. Venku za oknem bylo slyšet teskný štěkot psa, v rádiu na okně zpívala Hanička Zagorová. Když skončila, mluvila Vědunka Lunardi, pak se ozvali Linkin Park.
„Dneska hezky hrajou,“ řekla Jolanta a zabořila pláčem zkřivený obličej do Superspye.