Hřbitov a děvčátko

I
Hřbitov a děvčátko
o mramor se perou
Uvnitř orloje
postýlku si stelou

Uvnitř orloje
každý čas stojí
Děvčátko nestárne
v tom ozubeném stroji

Točí se dokola
krvácí ze slabin
Na hřbitov dopadá
průsvitný modrý stín…

Dej mi tu jámu
tamtu pod stromy
A opatrně
opatrně mě do ní polož

Je to už dávno
co jsem spolkla
slonovou kost
a vyzvrátila oltář

Dávno se na něm
uvelebil krkavec
Dávno je tráva mrtvá
a kámen živý

Dávno jsem jen voyeur
nehybný a uhrančivý

Tak dej mi tu jámu
ať záda mi zhnisají
až budu ležet
na tvém těle

ať oči zastře mi
temnota podzemí
A v uších zpěv mravenců
ať úzkost
proti lásce žene

Do želez medvědích
zakovej mé srdce
A – běda zvěři
která ho objeví

Běda!

To srdce je tam
pro člověka
Jen on smí přijít
o nohu

Šelmy
ať vyhnou se mu
Chci
aby se mnou umíraly

celé
A aby vždycky za úsvitu
čouhaly houslím
ze chřtánu

když já nemohu –

Nač ti houslí
když v tvém kostichrastí
řinčí obruče?

Z tvé náruče
vylétají pasti
na motýly

a z oblouku
tvých řas
berou míru

na průčelí domu
Kašleš krev
a směješ se tomu

zatímco mně
křik se valí z úst
když do té jámy

pod stromy
přepadne místo tebe
rýč

Jdi pryč

Nespalas –
a ještě je v tobě pořád
válka

Jdi
slož zbraně
a vymoč se na ně

ať zreziví
Ať ohryžou je vlci
a laně

ať k jejich hlavním
chodí pít
Chceš žít?

Tvář naboso
a mysl vyvěšenou
na praporu?

Za sebou škrabošky
před sebou propast
plnou těch

co z hory proklínali
horu?
Pak jdi

Jdi ode mě

V mé hlíně jsou červi
a v červech je jed
V jedu žhne slunce
co spaluje svět

Odněkud hudba
v té hudbě tón
Tónem jde ticho
– to trhá se zvon

Vyhnána od milého
na marnost jsem čekala
Němá jak sova za svítání
chvěla jsem se

když přišla
K milému nazpět
vedla stejná cesta
Marně jsem ji však hledala

Když vyhnal jsem ji
bylo slyšet otvírání hrobů
Všichni se dívali
jak odchází

a jak místo ní
pohřbívají básníka
Nicotný verš se sypal
na rakev
Poslední zadrhl se o tmu…

II
Hřbitov…
a děvčátko
dva tanečníci

On rozmotává knot
ona mu dělá svíci

Hezký pár

Ona podobá se na čápa
on s bídou na oslici

Říká se:
On pozná vodu po hlase
ona zas sucho
po ostřici

Hřbitov…
a děvčátko
Ona jde v bílém z kostela
on v černém číhá
za vesnicí

Až budeš umírat
budu tvým spoluvrahem
a na svou vlastní zeď

nakreslím jedním tahem
štětce
cestu co vede za život

Nemůžeš zabloudit

Přidám ukazatel
a naučím ho odříkat
báseň o čase

a jeho konci…
Až vyťuká datel
do kůry stromu

memento bolesti
lásky a zrady
už nebudeš tady

Nebudeš tisknout své tělo
do šatů
Nebude hrobaře

zalitého studem
jenž tvá sotvaňadra
hodí psům

Nebudeš hledat nalezenou
řeč kamenů
Nebudeš nebudeš
všechno byla lež!

Sépie ve větvích
odemknou ti nebe

Nebude modré
jenom holé
Jako ptáčata

která spolkl sníh
Nebudeš
bude jen rozpadlá kostra

na procházce kolem
plotu
v zahradě nebytí zakleté

do klenotu

Byla to svatba
nebyla?

Prý bohu
jsem se líbila…

Prstýnek mi tu
zanechal
a sám se ztratil
bůhví kam

U stolu bez hostů
s poháry bez vína
pila jsem ze svých dlaní
malé bílé umírání
Byla to svatba
nebyla?

Prý ďáblu
jsem se líbila…

„Spálím tě na prach!“
kokrhal
U mého klína
na stráži anděl stál

Hodila jsem mu kost
Nevzal si ji
Hryzal si křídlo a znělo to
jako by sekal hlavu zmiji

Byla to svatba
nebyla?

Prý tobě
jsem se líbila…

Na pohřbu hudba
hrála waltz
Chladný jak socha
nelíbals

A chlad se plazil po zemi
a ryšavěl když Smrtka chtěla
se mnou dát se do zpěvu:

„Tři žééénichy jsem měééla…“

Hřbitov a děvčátko
pod mramorem šero
Postýlka v orloji
mění se na jezero

Děvčátko bezradně
na břehu stojí
Čas
který míjí ho
tvář náhle má dvojí

Jedna je smrtelná
ta druhá věčná
– Pojďme si zatančit!
dí hřbitov ze sna

Zatančit naposled
černý a bílá
Moje jsi děvčátko
jezerní víla…