ANIŽ ŤALA HLAVOU

má báseň
která se mnou byla
když totálně sám trpěl ve mně muž
a rozbíjel se o ženu
o ženu v tušené násilí zahalenou
o ženu
jež procházela stěnou
svého těla
a aniž mi kdy vládla
aniž ťala hlavou
má báseň se jí poklonila

být sám – a nezešílet!
být sám
sám se sebou svou jinakost sdílet
být prašivý a obcházený všemi
být negr! nebo být pouze označený
vrhnout se do vln jako Sapfó kdysi
útesy moje, kde jste? kde jsi, moře?
a ty
temný víre pod hladinou
křič si
spílej mi a běsni!
jenom mě nechraň
utop mé hoře
utop zoufalost mou
ó! utop i mě a naším hrobem
se staň!

být sám – a ubránit se vraždě!
je vůbec možné neublížit si?
je možné vydržet a doufat
že se nestanu obětí své kořisti?
když onou kořistí je samota?
znát odpověď a přesto ji nevyslovit
přesto se jen mdlým šepotem zalykat
chabě si přitakávat
ještě chaběji si odpor klást
o svou vlastní hůl se zlomit
když ze vzteku ji už nelze napřahat

být zlomen – a ještě se dál plazit!
za modlou za vírou za nadějí
a nemít ji!
nemít ji jako útěchu
nemít ji jako mládí
jehož poslední rok byl dávno krví zapit
tou krví
kterou odmítly bohyně plodnosti a krásy
v podobě úlitby
a namíchaly mi svůj jed
jímž si mne zavázaly

být mrtev – téměř mrtev v prachu!
v něj obracet se pozvolna
v něj tvář i tělo měnit
ach!
kde jsi, Sapfó, pomoz mi!
vždyť z tebe jsem se zrodil
a v tebe se chci vrátit
takhle to přece neskončí
miláčku, ticho!
v mém srdci je kalendář
čti! – někdo kamenem hodil
čti a poslouchej kam dopadl
poslouchej a dívej se!
to je ten den
kdy se nepotkáme
kdy se jen čas náš rozdělí
na tehdy a potom…
ale teď
teď ještě nenastalo