Ředitel

Valérie se proplétala mezi davy jako šílená. Narážela do rozjíždějících se aut, jen aby byla co nejdříve na křižovatce, odkud to bylo už jen coby dup do nemocničního areálu psychiatrické léčebny na Klárově. S ručním černým kufříkem, ve fialové minisukni a bílé halence vypadala jako tajemnice generálního ředitele, která spěchá na nějakou veledůležitou schůzku, a vlastně to byla pravda.
Přeběhla přes nemocniční park plný jarní květeny a bez ohledu na úzkou sukni a vysoké podpatky vyběhla po dvou schodech do druhého patra šedivé, stářím se rozpadající budovy. Zahnula doprava do okrově oprýskaných nalakovaných dveří a stanula před dalšími, ještě odřenějšími, protože častěji používanými. Sáhla na zvonek, nad kterými visela cedule se zákazem nošení jídla a ostrých předmětů do areálu. Bzučákem si otevřela dveře a vstoupila na chodbu pánského oddělení, aniž by ji někdo kontroloval nebo se ptal, za kým tak spěchá.
Rázovala po dlouhé chodbě podél vyprázdněných obličejů sedících se skleslými nehybnými těly v sedačkách potažených žlutými potahy z Ikey. Tváře nemocných ji provázely bez zájmu, přesto cítila, že za tím vším je pomalu se probouzející chuť sáhnout jí na blůzu, na dlouhé štíhlé nohy či na zadek obepnutý fialovou sukní. Dřív, než se její pocit mohl potvrdit, stála už u nejzadnějších dveří chodby, na kterých jediných byla místo kliky koule, a spěšně zabouchala. Za dveřmi bylo ticho jako v hrobě. Ohlédla se za sebe. Všechny obličeje se dívaly na ni. Zabouchala znovu a první obličej ukázal zuby, černé od kouření. Zabouchala ještě víc a druhý se rozesmál. Kopla do dveří a strefila se do holeně nemocniční sestry, vysokého kluka, který zařval „Au“, způsobem, ze kterého vycítila, že je na ledacos zvyklý.
Když vstoupila do sluncem zalitého pokoje, spatřila svého šéfa, jak leží na posteli a ruce a nohy má připoutané koženými řemínky. Oči měl zavřené. Podívala se vyděšeně na sestru, který se však nevzrušeně vrátil do své kanceláře. Ta byla součástí pokoje, kde ještě byl krom jejího šéfa dalších pět pacientů. Sestra se otočil k monitoru, na kterém měl rozehranou počítačovou hru. Hned začal pálit do nějakých červíčků, kteří ji zdálky připomínali rybízovou marmeládu. Snažila se vyhnout pohledům ostatních nemocných, které však na ni zvysoka kašlaly. Pacienti se buď procházeli nebo spali. Posadila se šéfovi k nohám, ale sotva dosedla, otevřel oči. Nespal. Jen předstíral, že spí.
Chvíli se na ni díval, zkoumajíc důvod jejího přihlouplého úsměvu, a pak tónem, jako by se jí rád zbavil, zvolal: „Haló?“ Sestra se zvedl jako automat a přišel ho odpoutat. Podíval se přitom na Valérii a omluvně dodal: „To on sám.“
„Já sám, sám, no a co. Můžete jít.“ šéf mávnul zápěstím jakoby sestru propouštěl, dovolil mu vrátit se ke svým červům. „Tak ukaž,“ tykal své zaměstnankyni a bez nějakých dalších okolků přešel rovnou k věci. Valérie položila na postel černý kufřík a on jej dychtivě otevřel. Nedočkavě prohledal jeho obsah. Zklamání, že nenašel to, pro co ji poslal, jen vycítila. Na jeho obličeji pod vlivem sedativ nebylo nic znát. „Špatný, ale bylo jich tam třináct, těch diplomatek.“ Řekla na omluvu. „Tady máte účty za taxík. Rychleji se sem nedalo dostat, byla zácpa, a abych nezapomněla, v notýsku jsem našla akorát toto.“ Podala mu papírek s datem 13.11. a nějakým číslem telefonu. „Jo, jo, jo. “ řekl roztržitě a zasunul papírek do kapsy u kalhot. Měl na sobě civilní kalhoty, sako, bílou košili a modré ponožky číslo 42, které mu ráno koupila. Modré, žádné jiné nechtěl. Pak ji poslal pro cigarety, kafe, a dvě zelené papriky, „prosím tě do špičky.“ Kladl ji na srdce, a jakoby toho na jednu pracovní dobu nebylo dost, odeslal ji k němu domů pro důležité dokumenty v černém kufříku.
Vyrazila okamžitě, protože do pěti hodin musela vyzvednout dítě ze školky. Doslova se vloupala do jeho sídla na Břevnově. Při tom ji z okna pozorovala jakási postava, která se ani nehnula, i když jí viděla, jak přelézá plot. Nehnula se ani poté, když už s kufříkem stála zase na ulici a mávala na taxíka. Chtěla se na tu záhadnou postavu v okně zeptat svého šéfa, ale nenašla v sobě dost odvahy. Taky co jí je do toho, řekl by ji nejspíš. Vyhrála konkurz z deseti uchazeček na post asistentky ředitele, a dozvěděla se pak, že tím důvodem je hlavně to, že se vlastně na nic neptá a dělá to, co se jí řekne.
V jednu chvíli měla dojem, že na ní dočista zapomněl. Díval se z okna a vypadal. jako když o něčem hluboce přemítá. Zvedla se s tím, že už stejně musí jít, ale okamžitě ji jediným gestem ruky usadil. Teprve teď se měla dozvědět, jaký hlavní úkol ji čeká. Měla místo něj vyřídit nákup domu za několik miliónů. Transakce musí proběhnout ještě tento týden. Byl čtvrtek. Když to neudělá, o dům přijde, a práce za několik posledních měsíců propadne nebo spíš bude v niveč. Ač se při tom líčení díval na ni, měla pocit, jako by stejně mluvil skrze ní. Měla dojem jako by v něm běžel jiný svět, vzdálený tomu, který se odehrával tady a teď. Náhle vytrhl kus papíru ze sešitu a začal na něj divoce psát. Napadlo jí, že dá dítě do školky, kde by mohlo i přes noc spát. I učitelka už jí o jedné takové říkala. Dumala v duchu, jak to udělá, a přitom sledovala klikyháky, které se kupily na papíře, jakoby na něj rozhazoval konfety. Co tady vůbec dělá? Co se mu stalo, že je v ústavu pro choromyslné. Je doopravdy blázen nebo si na něj jenom hraje? Podával ji počmáraný papír. Cítila jen, že odpověď nebude tak snadná, jak by se na první pohled zdálo. Zákruty duše jsou složité. Co ona o něm vůbec ví krom toho, že je její šéf a že nemá rád, když se ho někdo na něco zbytečně ptá?
Šéf ji posílal za jedním známým, který ji má dát peníze. Bude je potřebovat na vyřízení nákupu. „Vezmi si na ně tento kufřík.“ Podával ji prázdný kufřík, jehož obsah předtím vysypal na postel. Šeptal u toho jako by se bál, že ho někdo odposlouchává. Naklonila se k němu a prosebně řekla: „Pane řediteli, už je pět hodin, měla bych jít vyzvednout dítě ze školky. “ Možná ji slyšel, možná dělal, že ji neslyší, na jeho obličeji nebylo znát nic z toho, co se odehrávalo v jeho duši. Vytrhl jen další kus papíru a začal psát o něco zběsileji. „Pak půjdeš na tuto adresu.“ Naléhal na ni a přitom jí podával papír, na kterém byly nějaké kaligrafické znaky. Tužka se na některých místech otlačila příliš silně, jinde zas byla slabá, sotva ji bylo vidět. Nedalo se to vůbec přečíst. Bylo zbytečné jej na to upozorňovat. Popisoval další arch, a další. Její šéf byl workoholik, možná to je ten důvod, proč je tady, pomyslela si. Její předchozí šéf byl taky plný neodkladných úkolů, které se musely ihned splnit. Byl zvyklá pracovat o víkendech. Dovolenou poznala jen z rychlíku. Možná se jim líbilo, jaký je na ni spoleh. I její manžel, který před lety zemřel. Dostal infarkt ve svých třiatřiceti letech. Byl ředitelem technických služeb.
Kdo ví, jak by to tentokrát v areálu dopadlo. Na hodinkách měla šest hodin a šéf pořád psal. Najednou na místo, kam se chystal vložit další slovo, položila svůj ukazováček. Zarazil se. I ona se zatvářila překvapeně. Co si to jen dovolila? Prst však nechala ležet dál na papíře za cenu toho, že bude nejspíš na hodinu propuštěna z práce. On se však na ní podíval jako vyplašené dítě. Co se stalo? Přemýšleli oba. Pak jako by jemu prvnímu svitlo, řekl zcela vyrovnaně: „Aha. Vzkaž ji, prosím tě, ať už se mnou nepočítá, že už se k ní nevrátím.“ Možná se ta věta týkala jeho ženy. Nepátrala po tom. Do školky jela taxíkem.
O pár týdnů později vstoupil do své firmy. Na sobě měl béžové sako s vyhrnutými rukávy, v puse doutník. „Tak co, jak jste se tu měli?“ Halasil mezi svými zaměstnanci. Na stůl své asistentky položil dáreček. Velkou mořskou hvězdici z Kanárských ostrovů. Usmál se na ni. „Ty pláže,“ mlaskal spokojeně. „Ažúro. Tentokrát jsme si s manželkou opravdu užili. Doneste mi kafe, Valérie. A ať mě nikdo neruší.“ Přikázal ji a bez mrknutí oka zmizel ve své kanceláři.