Pepé

Postávat v Radotíně u šraněk, a čekat až přejede vlak je o hubu. Stojí tam takhle i Pépé s kolečkem plným šrotu, stojí těsně u první koleje a rozhlíží se, jako by chtěl všem ukázat, že on tedy může. On si může dovolit stát v první linii, těsně u kolejí, on je tady doma.
Všem za ním postávajícím je jasné, že tu tak stojí záměrně, aby se takzvaně ukázal, dal všem najevo, že on ví, po jaké koleji vlak prosviští, ba co víc, že tam stojí proto, aby mu vítr sundal čepici. V tomto je Pépé neobyčejný vůl.
Ještě však předtím, než svůj výstup s čepicí ukáže, rozhlíží se kolem sebe jako herec na pódiu po svých divácích. Kontroluje, jestli všichni vidí, jestli si nepřekážejí ve výhledu. Jestli jsou všichni zkrátka na příjmu, až pojedete ten vlak, aby viděli, v čem je ho třeba obdivovat. Nemá to chudák Pépé na tomto světě lehké. Je sirotek. A kdo ví, co ještě. Nějaký cink má v očích. Hubený je. Má invalidní důchod, a tak vozí akorát ten šrot po městě. Tuhle si pan Šnábl stěžoval, že mu někdo před barákem vzal železný poklop z kanálu na silnici, a že ho viděl u Pépého, na tom jeho kolečku. Dosvědčit to však nemohl, že je to zrovna ten, kvůli kterému si málem zlomil nohu, jak ráno vyšel z branky a rovnou šup do kanálu.
Tak to je Pépé, místní občan. Nápadný je s tou svou bekovkou věčně naraženou na uších. Vedro k zalknutí, půlka července, a on má na sobě koženou bundu s nějakými řetězy, které mu visí z kapes, rukávy má vykasané, aby ukázal, jak je ramenatý asi. Buran, řeklo by se, a byla by to pravda. Krk pořád natahuje, aby byl ještě vyšší než je, a že je hodně vysoký. Dívá se takhle po lidech, jestli mezi nimi nenajde nějaký známější ksicht. Někoho, kdo by mu poskytnul menší entré, kdo by mu řekl: „Hele, vole, neblbni, nechoď tak blízko. Nevidíš, pojede vlak, čéčé, ať tě to, vole, nepřejede.“ A on by na to řekl: “Se nestarej, vole. To uvidíš to tóčo.“
A už se jeden takový známý blíží. Jde krokem plouživým. Je znát, že je pátek. Skončila mu facha v nedaleké továrně. Jde krokem rovnou do hospody. Má čas dát dvanáctku. Jo, jo, kde jsou ty časy, kdy jich snesl i deset. Je to již zkrátka postarší kousek. Mohl by být klidně táta Pépého, ale není. Je příliš malý. Takový prcek. Pépe ho vesele zdraví: „Čau, Franto. Deš na pivo?“
Diváci se hned otočí a hledají další postavu do této frašky, ale nikde ji nevidí. Šikovně se vyhnula pohledům a schovala se za kandelábr. Dělá, že tu není, že s tím chlápkem nemá nic společného. Je to ale drzost, takhle se k němu hlásit. Až s ním bude sedět na Klondajku, podá si ho. Pépé je ale neoblomný. Dav ho nakonec spatří. Chlapíka v rybářské bundičce, neohnuté paže vražené do kapes u kalhot. Kloní přitom bradu, jako by dělal, že skoro spí, v rozjímání předl.
To je sranda. Lidem se začíná hra zamlouvat. Stejně, co jim zbývá. U šraněk se někdy čeká i dvacet minut. Je to hrůza. Prostředkem města vede hlavní tepna, a přes ní šraňky, kde věčně s něčím posunujou. Jezdí tudy vlaky do Berouna, do Plzně a zpátky do Prahy. Dávno už tady nejde o lidi. Nádražáci si posouvají co chtějí a jak dlouho chtějí. Mají to prý nařízený. A tady takový dva pitomci. Jeden dělá, že se nechtěl narodit, druhý, že se narodil právě proto, aby ukázal, že je tady!
„Tak co, jak to včera dopadlo?“ neúnavně na sebe upozorňuje Pépé. Franta studuje vývěsku na sloupu. Dělá, že ho zajímá práce ve skladu či co tam stojí, utrhne si totiž telefonní číslo a vkládá si ho soustředěně do kapsičky svého rybářského pláštíku. Rozmyslí si to, a dává ho do jiné. Bunda má kapes snad sto. Pépé je trpělivý. Jen tak se nenechá odradit, a čeká, až Franta najde tu správnou kapsičku. Přece jen správně tuší, že Frantovi nezbývá nekonečně mnoho možností. Pak bude nucen odpovědět, přiznat barvu, že se znají, že spolu chodí na pivo. To dá rozum. Tak blbý zas Pépé není.
Zdálky zahouká vlak. Pépé si málem srazí kšiltovku, jak se lekl. To by byl pech. Kdyby si čapku srazil sám, a ještě by k tomu dav koukal na někoho úplně jiného.
„Co to tam děláš, vole!?“ Zařval na něj naštvaně. Přes hukot vagónů ho ale není slyšet. Jo, jo, to se někdy stane, že člověk svou příležitost prošvihne. Pak jen tak kouká, jak mu mizne v dálce, a v hlavě má z toho echt prázdno. Neví, co by na to řekl. Zvedly se šraňky a lidé vyrážejí na koleje. Jdou pochystat věci na víkend. Každý má jasno, má svůj cíl, jen Pépé zdá se jej na chvíli ztratil. Ale brzo se i on vzpamatuje. Přeci jen má tuhý kořínek. Život se s ním nikdy nemazal. Stejně by na Klondajk nemohl. Smál by se mu Franta, a s ním celá pivní posádka. Ne, teď tam nemůže jít.
Rozhodl se, že si počká na další vlak. Však má čas, nikam nepospíchá, a vlaky tu jezdí každou chvíli. A už jeden jede. Netrvalo to ani dvě minuty. Před šraňkami se kupí další lidé. Má štěstí. Další řádka vděčných zaměstnanců vylezla z autobusu. Už se nebude rozhlížet po nějakém známém strýcovi. Zvládne to sám. Ke koleji si stoupá, co nejblíže to jde. Lidi na něj koukají, co blbne, ale nic neříkají. Mezi nimi by se nenašel ani jeden, který by ho upozornil na nebezpečí. Možná tuší, že o to Pépé nestojí. V očích byl totiž rozhodný, jako člověk, který má jasno, má cíl. Vlak se blíží a dlouze a hlasitě houká. Diváci vidí, na co se mají vlastně koukat. Vlak bere Pépému nejen čepici, ale i kolečko, kterého se ten chudák drží.
Tak se nakonec Pépému podařilo zanechat pěknou stopu v myslích lidí. Mluvit se o něm bude ještě dlouho. Zvláště o ruce, která se po té, co se oddělila od těla, křečovitě držela madla na kolečku. Pépé měl hold smysl pro pointu. Je to svým způsobem dar. Jistý talent. Kde kdo by mu ho mohl závidět. Třeba Franta. Když se dozvěděl, že Pépé skočil pod vlak, objednal si další pivo a řekl: „Na tebe!“ a přitom se na Klondajku podíval do stropu. To bylo všechno. Pivo vypil na ex.