Noha

Kolik těch lidiček na světě jen je. Kolik jich jen něco pořád chce, kolik jich na něco nadává, kolik jich pomlouvá kdekoho, kolik líčí šílené scénáře o tom, že ten a ten zmlátil své rodiče, protože mu nepřispěli na kolo. Svět se řítí do záhuby. Horor jeden za druhým stíhá mysl tolika lidí a tak se není co divit, že když přijde nějaký hezký den nebo se jen tak na někoho dítě usměje, že v tom vidí nějaké špatné znamení. Nedůvěřuje takovém hezkému dni, říká: „No jo, zítra má zase pršet,“ a na usměvavé dítě křikne: „Co zase chceš! Nic nedostaneš.“ Doba je zlá a v tomto smyslu je třeba se navzájem podporovat. Není radno si říkat, že bude líp, protože v tu chvíli odněkud vypadne zrada nebo nějaké špatné znamení.
O tom by paní Salámová mohla povídat. S manželem si vybrali v letáčku pěkný stoleček, jeli si pro něj do obchodu, a jaké bylo jejich překvapení, když stoleček, ač maličký, neměli ani na prodejně, ani ve skladu. „Ale vždyť ho tady inzerujete, a ještě se slevou?“ Ukazovali Salámovi na letáček prodavačce, která však měla v očích sklo. „To není směrodatný.“ Ušklíbla se na vysvětlenou.
„A co je tedy podle vás směrodatný?!“ zmohl se pan Salám na odpor.
Prodavačka už ale neřekla ani slovo. Stoleček jim nakonec přivezli až za půl roku. Což o to, ale nejhorší bylo, že když ho složili a postavili před televizí, kde měl mít svoje místo, naklonil se tak, div že nespadnul. Měl totiž jednu nohu kratší o celé 2 centimetry! „To je snad apríl, ne?“ křičel pan Salám, ale nebyl.
Zastání neměli nikde, i když stoleček reklamovali. Nikdo se s nimi nebavil, až jedna paní jim prozradila, že pokud si chtějí zachovat důstojnost, nepřijít jak se říká o rozum, nechť se obrátí na server stěžovatelů. Tuhle tam napsala, jak ji místo čtyř židlí převezli jen dvě, a musí říct, že byla velmi spokojená, kolik dostala vstřícných reakcí. Diskusní klub je to jediné, co ji ještě drží při životě.
Paní Salámová neměla co ztratit. Zapnula počítač a napsala příběh o nočním stolku. Během několika vteřin jí přišla odpověď a za ní další. Se stolečky s kratšíma nohama se, jak se zdálo, v republice roztrhl pytel. „Co v těch skladech kurva mají?“ napsala jí Božena z Únětic.
„Když tam nemaj ani jeden metrovej stoleček s pořádnou nohou?! Copak je dnes svět jako za války, že musíme čekat na všechno takovou dobu! Upřímnou soustrast.“ Popřála jim.
„Vůbec se nedivím vašemu rozčilení, pane Saláme.“ psal Milan. „V Táboře je spousta prodavaček, které sedí za stolečky s kratšími nohami, a vůbec jim to nevadí. Když jim ale řeknete, že vám to tedy vadí, tváří se děsně otráveně.“
Pan Plachta z Tábora odepsal: „Co byste chtěli od prodavaček, které pracují za minimální mzdu a přesčasy?“
„No co, co, aby byly vzdělaný a aby se lépe tvářily? Je to tak málo?“ Odpověděl jistý Labakan.
„Já si myslím, že prodavačky za to nemohou.“ Pusch.
„Když není noha na skladě, může za to vedení.“ Podotkl King.
“Nemusí ale čumět jako péro z gauče.“ Bůh.
"Jsou to krávy nablblé!“ Kydliman.
„Jenže, milý pane Kydlimane, ty prodavačky mají kolikrát větší vzdělání než ty a po tom, co jsi napsal, o tom vůbec nepochybuji, protože inteligentní člověk by tohle nikdy nenapsal. Jsem prodavačka, a již několikrát jsem vyděla takové lidi jako jste vy a chtělo se mi zvracet.“
„Vy budete nejspíše taky Ynteligentka, že?“ Lacina.
„Viděla je totiž s měkkým i.“ Karel Omastek.
A tak to šlo den za dnem. Manželům Salámovým se změnil život. Ráno žena uvařila kávu, k tomu namazala čtyři rohlíky a pak spolu zasedli k počítači. Dopoledne četli zprávy a na některé odepisovali, to podle nálady. Po obědě dělali úplně to samé.
„Já bych výrobek reklamoval.“ Navrhoval Josef ještě po roce a půl, kdy jim stolek stál před televizí s jednou nohou podepřenou dvoucentimetrovým korkem.
„A co myslíte, že jsem udělala?“ rozčilovala se Salámová.
Cipísek napsal. „Po měsíci volání a reklamací jsem vedoucímu v Teplicích dal do huby! Byl to ještě ke všemu špinavej Turek. Museli mu zavolat ochranku. Peníze mi vrátili.“
„Bravo!“ Psal Volvox Globator. “Takhle se na ně musí! Na hrubý pytel hrubá záplata!! Chachacha!!!“
„Zajímavá diskuse!“ Navázal pan Rampot. „Mě dali naopak do držky v Ohay v elektrospotřebičích za to, že jsem si do notýsku poznamenal pár cenovek od televizorů a jistý pan Indra, vedoucí skladu, mi nakázal, ať vysmahnu. Ještě zhasnuli a zavřeli prodejnu. Jsou to borci. Nemá tu někdo k firmě Ohay nějakou zkušenost?!“
Zelí nic nechápalo: „Jak jste si u nich mohl něco objednat? Když jsem zjistil, že dodací lhůta bude 2 měsíce, řekl jsem si, že takový obchod si můžu otevřít sám. No, nakonec jsem šel do Ikey a vše co jsem potřeboval jsem nakoupil tam.“
„IKEA! IKEA! IKEA!“ Skočil jeden večer skandováním obce stěžovatelů, včetně paní Salámové. Pan Salám už spal.
Po dvou letech se sice s nimi už o stolečku nikdo nebavil, ale Salámovi zůstali diskusi věrni. Ochotně se zapojovali do nových problémů a rádi a neustále na někoho vytahovali špínu.
„Vážení, přivezli nám ložnici v podobě desítek prkýnek a na otázku, kde je plánek, odpověděli, že někde vespodu!“
„Ať jdou do prdele, sráči.“ Napsala Salámová bez zaváhání.
„Pozor na idioty.“ napsal na oplátku Salám a pak se tomu se ženou dlouho smáli.
„Vážení, když nejste schopni reagovat na složitosti současné nabídky, netvrďte, že jsou všichni ostatní pitomci! Ono obsluhovat takové omezence není žádná slast.“ Vasilij Bilak.
„Nesnáším zaprděnost pitomců, kteří tady diskutujou! Vrať se ke dřezu Salámová a nech nakupovat svýho starýho, huso pitomá!!!“ Kritik se podepsal jako Majáles.
„Ty kreténe!“ nedala se Salámová. Další odpověď ji podpořila. Byla od nějakého Camrdy, který napsal něco o úchylech, který hovno rozuměj, o co tady jde. Jiřina z Pece pod Sněžkou se pokusila celou diskusi umírnit: „Nehádejte se, lidi. Všichni jsme na jedné lodi. I pan Majáles, i když píše, že ne.“
A pak najednou přišla zpráva, která všem vyrazila dech. Od nějakého vola z Jičínska.
„Asi jsem divnej,“ napsal „ale já mám s Ohay dobrou zkušenost. Objednal jsem si zboží, které neměli. Měl jsem si pro něj přijet za týden a zboží jsem obdržel. Bez problému šel smontovat, vše bylo O.K.“
„Bože, to je vůl.“ Napsal anonym. To bylo všechno.
Celé dva dny se nikdo neozval. Teprve pak to jistý Im.cuc.v. nevydržel a napsal: „Milí Salámovi a další stěžovatelé. Zamyslete se, prosím. 40 let nadvlády Habsburků. 41 let totality, a teď už 18 let rozkrádání a okrádání. A co dělali a dělají Češi? Mrmlají na diskusích, vychvalují demokracii, kterou ale nikdy nepoznali, a dál odevzdávají vše, co kdy měli, mají a mít budou cizím šmejdům, kteří se tady etablují jako spasitelské nadnárodní společnosti. A víte co? Možná někde od Vás sídlí Česká firma, která všechno, co vyrobí vyváží ven, protože doma nic neprodá. Kde myslíte, že nakupuje Ohay? Asi byste valili oči jak se tam mění česká sedací souprava např. z Chotovin u Tábora za pár korun na luxusní zahraniční za pěknej balík. Stačí jen pěknej obrázek na lesklém papíře se slůvky v NJ, AJ a Češi jsou celý posr..... Dobře to kluci mohamedánský dělaj. Můžete k nim do učení.“
„100% SOUHLASÍM. Přesné a výstižné. Není co dodat !!!“ Neseser.
„Tak to je halůz!“ Dodal Shidoshi, a paní Stříbrná napsala. „Má pravdu předseda.“
„To je výsměch!“ dodala Božidara z Chodova.
Klub stěžovatelů včetně manželů Salámových si dál stěžoval zase v tempu, na který byli zvyklí, a jestli jim do toho neskočil zase nějaký vůl z Kotěhůlek, stěžují si ke vší spokojenosti dodnes.

http://www.akcniceny.cz/diskuze/.