Žirafa v březovém háji (ukázka)

Máma má potraviny již nakoupené a stojí ve frontě u pokladny. Už má zaplaceno a prohlíží si účtenku: „Paní pokladní, Vy jste mi napočítala o patnáct haléřů více!“ „Ukažte, ….. paní Ledinská, …... máte to správně.“ „To není pravda, podívejte se, přece nejsem blbá.“ „Paní Ledinská, nezdržujte a přepočítejte si to doma. Nejste tu sama.“ „Co mi to tu povídáte, na Vaše vyprávěnky nejsem zvědavá. Vraťte mi peníze, o které jste mě okradla! Vy kradete pořád, už toho mám dost!“ „Paní Ledinská, odejděte, nebo na Vás zavolám příslušníka.“ „Vy na mě chcete zavolat příslušníka?“ Máma se obrací ke zbytku fronty: „Taková svině jedna!“

Paní pokladní se rozhlíží po krámě a zrovna vidí policajta, jak si vybírá jogurt: „Soudruhu příslušníku, vyveďte prosím Vás paní Ledinskou ven. Dělá tady výtržnosti.“ Teď toho má máma opravdu dost: „Vy krávo zdrápaná, co si to dovolujete, Vy, Vy,“, … nenachází slova, „Vy kradete pořád a lidé jsou tak blbí a nechají si to líbit.“ Příslušník, je to ještě mladík, přichází k pokladně, bere ji za loket a druhou rukou ji postrkuje: „Soudružko, pokračujte, pokračujte …“ „Ty frocku jeden, ještě jednou na mě sáhneš a takovou ti ji ubalím, až lehneš.“ Příslušník si nedává říct. Tak se máma vymaňuje ze sevření, dělá krok dozadu, aby měla rozběh. Napřahuje se a otevřenou dlaní mu dává facku přes celou hubu.

To byla strašná facka, však máma je taky fyzicky zdatná. Její táta, drsný děda z vesnice, jí nikdy moc nešetřil, tak je trénovaná. Moje máma není žádnou princeznou na hrášku, na tu si nikdo nepřijde. Natož nějaký chlapeček v uniformě. Příslušník padá k zemi a máma ze samoobsluhy odchází středem.

Po setkání s paní Voců se ptám mámy, co se vlastně stalo. „Ale nic, o to se nestarej.“ Až po několika letech mi maminka vypráví o skolení příslušníka a o tom, jakou to mělo dohru:

„Petře, to byla taková psina, to si nedovedeš představit. Zavolali si mě na Uliční výbor. Teď mě ti tam kárali, že prej, soudružko, to nemůžete dělat, vždyť je to příslušník Veřejné bezpečnosti. A že prý mi dají stranickou důtku. Tak jsem vytáhla legitimaci KSČ, hodila jsem jim jí pod nohy, flusla jsem na ni a řekla jim, že stojej za hovno, že to jsou čuráci a že si na komunisty jenom hrajou a že kdyby z toho nic neměli a neměli strach, že by tam nebyli vůbec.“ Máma se směje, až se za břicho popadá. „No Petře, pak mi poslali dopis, že prý jsem vyloučena ze strany.“ Máma to slovo

„vyloučena“ slabikuje s výrazným akcentem a s vyšší hlasovou frekvencí. Pokračuje: „Přišla mi obsílka k soudu, ani jsem tam nešla. Vysrala jsem se na ně. Tak mi rozsudek poslali poštou.“ Máma se zase směje a očí jí září. „A co v tom rozsudku bylo?“ ptám se. „Ále, dostala jsem jeden rok těžkého žaláře s podmínkou na dva roky.“ Zase se směje, pak mi vypráví, že ty kurzy ruštiny, které Uliční výbor KSČ pořádal, stejně za nic nestály. Dodává: „Tolik jsem jim věřila. … Taková banda. To víš, byla jsem blbá.“

Máma komunistům už nemůže přijít na jméno.

Táta je důstojníkem Československé lidové armády, už to dotáhl na podplukovníka. Nezdá se mi, že by tato událost s mámou měla na něho nějaký sankční vliv. Ale už ho nepovýšili. Táta dál pracuje ve Vojenském výzkumném ústavu. Je spojař a dělá všechno, co souvisí s elektromagnetickými vlnami: vysílačky, radiorelé, radary, odpovídače vlastní – cizí a já nevím, co ještě. Moc o své práci nemluví, zřejmě ani nemůže. Uvažuji, že asi dost umí, když se ho ani po máminých výstupech nechtějí komunisté zbavit.

S odstupem let se mi to potvrzuje.