THALASSOTERAPIE

Petr Pazdera Payne:

THALASSOTERAPIE

Brebentění jazyků: španělština, italština, angličtina, portugalština a další a neznámé a jiné a zcela cizí. Turistický babylon na jednom z nejzápadnějších mysů Evropy. Chumáče vět unáší vítr pryč jak pěnu. Hučení příboje a chechot racků chechtavých činí každý jazyk jalovým. Lidé jsou tu, ale nejsou. Lidská existence je jen závratí nad útesem. Zatímco ti racci jsou si tak jistí ve větrných proudech. Nejsou bezbřehostí ohroženi tak jak obyvatelé země. Právě naopak. Všudypřítomná nebeská klenba je jim domovem.
A zde Zátoka utonulých! Strašidelné mořské panny dole v hlubině oblažují své oběti. Není tak jednoduché proplout mezi mysem a ostrůvkem, z něhož trčí maják, stavěný léta během vlnobití. Řada potopených lodí proto nebere konce. Tu pod vodou jsou si všichni rovni ve své utopenecké odulosti. Jakýsi shluk mrtvých duší. Jsou si podobni. Jako lotr po pravici a lotr po levici na kalvárii při kostele vedle kostnice s nápisem Mementomori v nedaleké přímořské vesnici. Není mezi lotry takřka rozdílu, tvářemi se podobají blížencům, jen u toho po levici lze pozorovat jakýsi záškub v pažích a nohou, snad je to smrtelná křeč. U jednoho nádech a u druhého výdech.
Bývaly tu i jiné ostrovy, jsou doloženy na starých mapách, ale zmizely. Snad byly to velryby, jež odpluly někam jinam a jinde v jiných mořích zas imitují nově vynořivší se ostrůvky. Tak vypráví se též, že na takovém nějakém livjátanovi připlul před staletími místní věrozvěst.
- - -
Zdomácněl až když zašel na stolici. Teprve ta činila z pobytu na novém místě cosi pevného a stabilního. A to se podařilo až v L´Orientu. Vždycky toužil navštívit tohle město, které se nachází daleko na západě a jmenuje se tak proto, že z něj vyplouvaly lodi na daleký Východ. Navštívit tuto západní výspu a skrze ni pocítit tajemství Východu!
Loď kotvila v nákladním přístavu, sama jak několikaposchoďový věžák, a za ní paneláky vystavěné po té, co byl L´Orient za války vybombardován. Zde se tedy ubytoval. Našel si pro delší pobyt levný kutloch v blízkosti majáku, který byl vystavěn přesně podle původního, v ubytovně využívané přístavními zaměstnanci a námořníky. Ta ubytovna se jmenovala vznešeně Hotel du Port.
Nic tu nepřipomínalo nic. Všechna místa, která znal, zestárla, a on s nimi. Ale zde byl poprvé a vše bylo jako nové. Ideální místo pro snění a zapomínání! Snění o orientálních a starodávných zemích. Zapomínání na vlastní život. Na nedávné události. Jejich celoplošné vymazání; kobercový nálet.
Z doků v nákladním přístavu vedly koleje přímo do moře. Zařezávaly se šikmo dolů do nezměrné hladiny jako pár nožů. Pro suchozemce neobvyklý výjev: konec jízdy. Pro mořeplavce: začátek plavby, místo spuštění nové lodi na moře. Cítil se najednou jako na volné noze. Jako loď stojící na kýlu, přihotovená odrazit s přílivem, který ji podebere a ve své náruči dopraví do dalekých krajů.
Před spaním vybalil batoh na pryčnu v přidělené místnůstce, která připomínala spíš kajutu než hotelový pokoj. Jako by vytahoval vnitřnosti z rozříznutého břicha – v ruksaku napěchované igelitové pytle s hadry, s hygienickými potřebami, s náhradní obuví a se špinavým prádlem; a spacák coby žaludek.
- - -
Byl plný vzpomínek na to, jak se rozešli v Paříži, jak jí něco řekl, a ona se trhla. Viděl ji, jak běží po mostě na druhou stranu Seiny. Jeho nohy zůstaly přikovány. Už nechtěl začínat znovu. Zkoušet to opět látovat a lepit.
Zašel pak do kostela, a tu zaslechl kázání o rozdělení. La division. „Kdo se nedovede zříci své ženy nebo svých rodičů či dětí, nemůže následovat Krista,“ říkal kněz. Ta slova potvrzovala právě nastalou situaci, nicméně chybělo kýžené následování. Byl sám, zíral skrz barevné vitráže, za nimi tušený rej velkoměsta, nechtělo se mu vycházet. Křesťanství mu připadalo jako příjemné zátiší světa, alespoň v podobě tohoto starého gotického kostelíka. A pak si uvědomil, že zátiší se francouzsky řekne „nature morte“, což značí „zmrtvělá příroda“.
Byl jedním z turistů, možná jen vědomím vlastní pohanskosti se odděloval od těch, kteří procházejí kostely a jiné památky zrakem uvězněným v hledáčku kamery či fotoaparátu. Byl pohanský pes, a na rozdíl od nich to věděl. Rozhodl se odejít a co nejkratší cestou dosáhnout nádraží. Odtud pak ztéci západ Francie. Vydržel až do konce mše, doposlouchal závěrečnou píseň s refrénem „chez nous, chez nous“ – „ u nás, u nás“, počkal, až se kostel vyprázdnil, osiřel, a pak vyšel hbitě do ulic. Hledaje nádraží, objevil ulici Rue de masacre, bloudil a tak se raději přeptal na cestu.
- - -
Vše mizí dvojnásob rychle a nenávratně, dolů a pryč, v kulatém otvoru na záchodku ve vlaku, jímž zpozoroval neuvěřitelně rychle unikající trať. Procital jak z těžké nemoci. Čas nenávisti – čas neexistence. Živoření na ostrově mrtvých. Poslední týdny se Sylvií se nenáviděli. Ona tehdy řekla, když začal mluvit o něčem jiném, než ona právě mluvila, že je to jako by se nemohla vykadit, jak ji nenechal domluvit. Řekl jí na to, že je to trefné přirovnání, neboť to její mluvení nelze přirovnat k ničemu jinému. A ona se naštvala, a ani se nerozloučila. Trhla se, běžela přes most, ještě ji zahlédal, ale nechtěl se ponižovat během. Nechal ji běžet. Navždycky odejít.
Nepocítil o ni strach. Naopak. V tom prostém smyslu, že přestal být za ni odpovědný. Je přece dospělá a odešla sama. Vzpomněl si, jak naposled spala vedle něj ve spacáku, vypadala jako mořská víla s velkou ploutví, kterou představoval ten spacák, v němž byla zasunuta jen do pasu, protože jí bylo teplo.
A tak se dopravil až k moři. Na divoký mys, za nímž se rozkládal už jen širý oceán. Na konec světa. V prostorovém, a dost možná i v časovém smyslu – v rámci jakési soukromé apokalypsy. Memento maris. Pamatuj na moře. To kroužení racků, alk a alkounů. Snad měl by se naučit věštit z jejich letu. Ptáků se ptát.
- - -
Zašel po ránu do restaurace Kalypso, aby posnídal. Přivlekl se k němu mohutný kavárenský pes. Připomínal chiméry a chrliče z kostelů tohoto kraje. Nechal se drbat na masité vazké šíji a vyplazoval při tom rozkošnicky jazyk. Starý unavený tvor.
Město mu připomínalo jakýsi film nebo knihu s fotografiemi, které viděl někdy v dětství. Po dlouhé době se cítil být sám sebou. „Jsem tu,“ napsal bezděčně na prázdnou krabičku od cigaret. Obtahoval pak jednotlivá písmena, a přemýšlel, co napsat víc. Zjistil, že víc není třeba. Potom, když číšník chtěl krabičku odnést i s použitým nádobím, sebral ji z tácu; jako memento ji bude nosit v kapse, aby nezapomněl, že „je tady“, v absolutním smyslu, nicméně pak ji zahodil do prvního koše na náměstí. Je to zbytečné, jindy budu jinde, a tu větu bude třeba psát jinými písmeny a jinou tuškou na jiný kus papíru.
- - -
Do hodiny byl zatčen. Násilím ho natlačili do kryté dodávky s nápisem Casier a křičeli na něj školskou angličtinou: „Come in, come in.“ Netušil, nemohl tušit, že v L´Orientu právě probíhá sledovací akce tajné policie v důsledku teroristické hrozby. To pochopil až při prvním výslechu. Byla to vlastně konfrontace. Na stole ležel inkriminovaný vzkaz JSEM TU. Ten druhý, bezdomovec, byl zatčen, protože vyhrabal krabičku z koše. Prý předem nachystaná konspirace. Oba tvrdili, že se neznají, a měli pravdu, leč nic to neplatilo.
Pak již separátně byl vyslýchán, odkud a kam, a dotazován na důvody své přítomnosti v tomto přístavním městě. Jeho vysvětlování se zdála být víc a víc podezřelá. Nechápali. Co by také mohli pochopit? Chtěli, aby dopodrobna popořadě vyprávěl, co dělal a co pohledával ve Francii. Nakonec jim pověděl o Sylvii, a její osoba nečekaně probudila jejich pozornost. A to tak, že se rozhodli ji vypátrat.
Ta holá věta ji jako magická formule znovu přivolávala. Když udělali prohlídku v jeho pokoji, našli diář a v něm její adresu a telefon. Bylo už jen třeba čekat, až dorazí, až přijede a potvrdí jeho verzi příběhu. A on bude svoboden. A opět se stane jejím vazalem.