ANTIPYGMALIÓN

Petr Pazdera Payne:

ANTIPYGMALIÓN

Cítil se zase o sto let starším. Takové pocity míval, ale dnes šlo o něco horšího. Celý svět byl jinaký. Ta podivná únava po spánku – jako by z hrobu vstával! Nečekaně značně nemotorný. Končetiny byly najednou příliš vzdálené od centra na to, aby náležitě poslouchaly. Jakoby uschlé větve. Následoval živelný přechod do koupelny. Zranil se o futra dveří a o rohy nábytku. Vše bylo zcela jiné, jiné než kdykoli předtím. Až po chvíli mu došlo, oč kráčí. Neslyšel! Nic neslyšel a jako netopýr zbavený sluchu do všeho narážel.
Až do večera chodil a vstřebával ten svět bez zvuků. Děsil se, co bude dál.
Hle, neslyšná oblaka!
Vždycky byla neslyšná, i dřív. Nevrzala, nešelestila, to vždycky jen vítr a meluzína kvílely, ale oblaka, ať plula či letěla, pohybovala se bezhlesně.
Teď vše se tak tklivě podobá oblakům.
Nastala hvězdná noc! Sítnice se prolnula s oblohou a hvězdy vypalovaly v mozku díry. Domnělá hudba světelných orchestrů!
Šílená touha se odhmotnit se jej zmocnila, touha být neviditelným netopýrem.
Hluchota navodila novou přítomnost. Naléhavější a tak nějak vytrženou ze souvislostí. Odříznutou od minulosti i od budoucnosti. Pryč bylo naráz to „haraburdí“ slovesnosti, které se stavělo mezi vidění a skutečnost v podobě jakéhosi vědění. Byla to bolestná, draze zaplacená zkušenost.
Snad stalo se za trest, že byl tak naráz uvržen hluchotou do bezprostřednosti.
Nezbylo nic, jen prostá radost z toho, že něco ještě vůbec je. Mrtvá, leč oživlá hmota. Záchvěvy trvání. Pomyslné bublání. Řvu ticha zření. Odezírání.
Novotvary. Formy. Zavalená mysl. Rozbujelost. Primordiální chaos. Sám nemohoucí. Zarůstal oblaky. Šlahouny. Hroty.
A bylo tu dědictví po předchozích generacích:
Defilující homole. Kužely. Kadluby. Cylindry. Krajkoví. Voluty. Výběžky. Výčnělky připomínající eifelovky.
Ohrožen šílenstvím. Jen s tvary sám a sám! Byl jimi posedlý.
Začal modelovat z hlíny. Začal takříkajíc valit hmotu. Bojovat s těmi kadluby, které ho chtěly sevřít, pohltit, udusit. Jak futrály uzavřít do sebe, jako rakev pojmout nebožtíka. Odlít ho. Ještě zaživa zabetonovat. Tvorba se mu stala jedinou obranou před viditelným světem.
Byla to posedlost, anebo chtíč formy? Jedno přecházelo v druhé.
Neopracovaný kámen sváděl. A stejně tak natažené plátno, bílá čtvrtka.
Oddal se tomu bezpohlavnímu tvoření.
Upsal svou duši připodobnění.
Tehdy vznikala kromě jiných díla opatřená názvy:

Ten, který vyplazuje oči.
Bouřkové vize.
Pohřbívání fotoaparátu. (Obvyklý ritus.)
Anděl, či snad dravý pták se vrhá na svou kořist. (Oba to myslí dobře.)
Záměna šému s Golemem.
Chvějící se rty mluvící.
Sněhulák z asfaltu.
Ústa zírající do kosmu.
Zasypán – zase pán.
Průhledné masky.
Opice pořádají ohňostroj.
Extrémní hustota předmětů.
Afrodita.
Tauromachia.
Nohoruký Šiva.
Kázání na nepřístupné hoře.
Loď o tisíci plachtách.
Popelnice plná budoucnosti.
Smrt zasedající v čele stolu.
Souhvězdí pupínků.
Uprostřed skel, zrcadel, holá, bílá prdel.

Po několika letech ho to všechno začalo unavovat. Nestačil pracovat. Ztrácel schopnost se soustředit. Ona posedlost tvarem se mu stala kamenem úrazu. Moci si tak odpočinout, přál si. Nové a nové formy se valily z útrob vesmíru. Nové a nové příšery se vynořovaly z původního beztvarého chaosu.
Všude se to cpe, pravil. Výrobky přírody i lidí.
Dost možná, že nepřicházelo to zvnějšku, že naopak stravovala ho vlastní představivost. Ta vypjatost vizí!
Všichni otvírají ústa a cosi žvaní. Děti opakují jak tělesné tvary, tak posunky svých rodičů. Ohryzky skáčou lidem po krku, když hovoří a když jedí. Množství viditelného hluku.
Propadl jakési vnitřní glosolálii.
Všechno je klam! Dnes. Teď a tady. Zbylo jen toto, a k ničemu to nevedlo. Pocítil na ramenou, jakkoli silných, nesnesitelné břímě. Jak bezvýchodný je stav toho, jenž dům – vězení sám sobě vystavěl!
Bezprostřední vidění, jehož nabyl skrze svou hluchotu, bylo ohroženo.
Ač hluchý, zacpával si uši.
S upsanou duší.
Všeumrtvující pohled se zúčtovával na vrub jemu samému.
Pojal bezmeznou nenávist k formě.
K tomu, jak se věci tváří.
Hrome peklo, těch tváří. Těch ksichtů!
Ó, být tak raději pekařem. Věci se uhnětou a hned se zkonzumují.
Panebože, proč tvoříš? Sám beztvarý, ano tak strašně živý, že nemůžeš mít tvar, a přece dáváš podobu všemu, co jest! Proč nemohu být jako ty? Svoboden od vší formy? Ano, ty tvoříš, a zase boříš. Ani jednoho nejsme my pořádně schopni. Nedokážeme tvořit nové, nedokážeme bořit staré. Ulpíváme na svých vlastních formách, které jsme kdesi nakradli.
Pochopil, že je vydán na milost a nemilost svým produktům.
Došel mu smysl verše: „Honili se za přeludem, a přeludem se stali.“
Zatoužil po pusté, širé pláni, po moři. Po původním, spícím nic.
Ó, kéž by zas hlína byla tvárná!
Kéž by zas oko bylo čisté!

Stal se jedním ze svých děl. Tím posledním. A vězme, že jemu dílo, tak jak kdysi Pygmaliónovi, neobživlo. V žádném případě. Jemu teda ne.
Právě naopak.