Nacházíte se na stránce: Autoři / Pavla Fridrichová

Antoniovi C.

Snažila jsem se
Utéct osudu
Dokuds mi nepřišla do cesty ty,
Má dávná touho
Vše, co vypadá příliš krásně
Obyčejně vůbec nelze zahrnovat do reality
Ale v tomto případě
To neplatí
Za uchem nesla jsem si
Růži předešlé noci
Spíš její vůni
Stokrát silnější,
Než když byla utržena
A ptala se sama sebe
Kde se uvnitř člověka rodí
Ti ďáblové,
Co se jej snaží zlomit
Zrovna, když si připadá nejsilnější
Zrovna, když si myslí, že ví,
co dělá
Jsem slabá osoba
Hřešící proti ideálům
I morálce
Hřešící pro život sám
Osoba, která nedokáže být sama
Protože miluje, když
Rozdává doteky,
Ať vnější nebo vnitřní
A cítí, jak se pod nimi kdosi
Chvěje
To si pak připadá nejsilnější
Připadá si, že má cenu

Nikam nespěchám

Nikam nespěchám
Postel je příliš měkká
A země zas příliš tvrdá
Panebože, dyť mě znáš
Stejně tak jako všechny moje důvody
Pro všechny moje činy
Tak co si vysvětlovat
Co si to malovat, ospravedlňovat,
čistit?
Snažím se, aby má budoucnost
Byla prázdná
Odřezávám vzpomínky
Jako tlustý z masa
Nechci to žrát všechno
Dohromady
Chci to nechat na okraji talíře
Hodit psům, spláchnout do hajzlu?
Cokoli
Jen žádný předem daný pravidla
?Takhle je to vždycky...?
Nasrat na to
Trochu důvěry
Trochu entusiasmu
Na to nasrat
Ať je tím má budoucnost
Pořádně cejtit!

Někdo mě miluje
Někdo mě miluje
Bojím se kdo
Kdo mi zas daruje
Kdejaký zlo

Jablíčko vnucuje
Ať nemám hlad
Však já vím, co mu je
Že je v něm had

Padání na hubu
Nemoci spát
Zas v pasti osudu
Že mám mě rád

Noční (po hádková)

Venku zuřila noc
Se všemi svými vrahy, zloději, násilníky
A falešnými milenci
Ta noc zuřila za oknem
A přelévala se do pokoje
Do mého života, do mého srdce
A chlopně se otvíraly a zavíraly
Jako dveře od pekla
A na všechno sedal smutek
Ne těžší než popel, než prach
A přesto mi ohýbal záda
Činil mé vrásky viditelnější
A oči zarudlejší a uslzenější

Ale ten
Kdo se koukal
Jen klíčovou dirkou mých očí
Do toho pekla
Viděl jiskry
A měl pocit
Že to hvězdy padají
Jako tenkrát
Na Šumavě

Muzeum Svět

Jestliže Bůh je tvůrce
Jeho exponáty se nachází v muzeu
Které bývá nazýváno Svět
Pak existuje někdo
Kdo za návštěvu muzea platí
Platí jen ti, kdo si prohlížejí
Platí jen ti, co jsou svobodní


Myslela na tebe a hýbala se
Byl by to ten nejvěrnější obraz tebe

Scéna

Scéna na schodech
Akorát Julie stojí pod balkonem
Možnás mi chtěl utéct
Ale teď k tobě vzhlížím
Vždycky budeš o něco vyšší
A o pár kroků napřed
A já tě budu rušit v té cestě?
Aspoň nebudeš tak brzo u knonce?
Mezi námi stojí zábradlí
Asi jako jeden oceán
A platný pasy, a víza
Máš svetr a kalhoty
Já jenom šaty bez rukávů, po kolena
Jsme rozdílní
Jako dva kontinenty
Ale jsme lidé
A můžeme si podat ruce
Tak když mi podáš tu svoji
Beru si ji
Obtiskávám svou čáru života
Na tvou
Snažím se je kopírovat
spojit
« Předchozí 1 2 Next »