Vzbudilo mě cinkání lapače (povídka)

Vzbudilo mě cinkání lapače snů....cink..cink...cink..cink..cink...Ano Ticho musím zavěsit na háček mezi ryby, abych si vyzkoušel , zda-li se nějaká chytne! Uvnitř mého těla kdosi doluje zlato - zlato za švestek. Proplouvám časem nazpátek. Nazpátek kam? Nevím...Vím jenom , že o hodinu se dnes mění čas. Na víc si asi oficiálně netroufneme. Podívám se směrem na hodiny. 7:06.
Říjnová neděle. Jdu postavit draka. V té hodině navíc , je určitě dobré si postavit draka. Ale náhle znejistím. Co když se mi drak postaví na hlavu a všechno bude na draka? Bílé zdi lemují dvůr celého stavení složeného asi z šesti domků a dvou průčelí. Občas ho přeruší popínaví keř , trakař rozštípaného dříví , okna v květinách a květiny v květináčích , houpačka , opřený okap , proutěný koš , lopata , kýbl , sekyrka , párek tisů , kadibudka , ptačí budka , ojeté kolo i lavička , na které sedím. Nějaký malíř by asi řekl , že je to malebné .Staveníčko kdesi mezi třeboňskými rybníky .Jako první z celé početné rodiny , u které jsem tu na návštěvě ,otevře dveře jednoho z domečků , starý pán, vylít bažanta , roztopit v kamnech a prohodit sítem mého ucha pár slov o sychravém počasí. Už ho vidím jasněji , jak se ke mně blíží. Je to děda v galoších s parádním armádním županem. Jó šaty dělaj člověka.
Nedovedu pochopit , proč jsem tak brzo vstal. Není přeci pondělí , nemusím do práce. Je chladno. Že by se vše posouvalo i o den? Ne ne ne - musím pevně sedět na lavičce. Je neděle a já si stavím svého svátečního draka.
Jako druhá se vyšourala z tepla postele vnučka. Dlouhé vlasy a renesanční úsměv..Á pes přišel s ní a očuchává starou železnou žehličku v podobě kachny na stejně starých dlaždicích poblíž trávníku. Pevně spojuji špejle ze včerejšího špízu. Kostra je důležitá , jen ta po nás zůstane ,pokud nás sluneční žár nespálí.
Něco se na zahradě děje..To očka kočičky na mě civí zpoza kolny. Dělá , že něco loví a přitom hop - hop a už je u mě. Nechce ani hladit. Sama se otírá o lavičku a vrní jako malý traktůrek. Chci si tu hebkost vzít do náruče , ale náhle se vzpírá..!Co to?...á...to starý rafan vyběhl z některých mnoha dveří se svou paničkou.
Snacha ,tchyně , co já vím.
Přilepuji starý papír na hruď kostry draka a říkám si v duchu po vzoru dětí ze včerejší hospody, že je ten papír Oldschool...Jo ze včerejší hospody si pamatuji pár úst , jejichž zuby byly jak zasněžené hroby starého hřbitova ...Dvůr přechází i babička - roztěkaná , co všechno musí asi dnes stihnout "Nedáte si s náma snídani?- čaj,kafe...je tu zima ne?" A a a ano, když budu chtít, tak přijdu..." vzmůžu se .Již necítím prsty a každý si prohlíží zkoumavě pétéčko od Sprajtu, v níž mám pivo. Soustřeďuji se na ocas , ten kýl velryby. Z domečku za mnou se ozývá cinkání snídaně . cink..cink a dědovi historky o válce.
Je trup i kýl. Ještě pár nitek a mohu vyrazit na pole za rybník , kde bývá vítr nejsilnější. Hotovo. Vyrážím po cestě lemující topoly. Malé zažloutlé slunce se pokouší prodrat skrz mraky kamsi nade vše. Poklekám na hnědou zem. Odmotávám špulku plnou vzrušení a provázku. Drak sebou cuká, pár kotrmelců po zemi a a a už je metr nad polem...Běžím někam dopředu odmotávám rychle špulku ,LETÍ...i přes nezkrotný vítr stále víš...a najednou letím s ním a už jen slyším v uších že andělé mi cosi šeptají...cink....cink.