VOJENSKÉ ELITKY II.

Abych se uchránil
před jedovatou zmijí ,
tak proto píšu.
Tak proto píšu poezii.

Jsem svíčka ,co nikdy nedohoří ,
hořící oheň ,co nikdy nevzplane.
Jsem dopis ,co nikdy neodešlu.
jsem vo..á..vo..,jsem vožra….léj !

Pročítám na vycházce ,
jdoucí parkem ,
tajné to písmo ženských nohou.
Hodiny čtení jsou pro mě dárkem ,
s mou učitelkou létám nad oblohou.

Já voják odzbrojen od sil ,
slavnostně prohlašuji
zelený sedíc u sudu.
Já voják včera jsem zas pil ,
slavnostně prohlašuji ,
že pít už nikdy nebudu….
Tak přísahám!

Skryté kolečko v orloji světa ,
kde slunce – zlaté kyvadlo.
Východ – západ , východ západ ,
jest srdce mého tikadlo.

Dvě slunce ,jedno zapadá
a druhé právě vychází ,
ta monotónní nálada
mě pouští lásky provází.

Ode dne ke dni plyne rok ,
zapíjí každý u stolu.
Orlojem protéká každý lok
k dvanáctému z apoštolů.

Zvedá se snadno padlý chtíč
ze strachu ,žalu ,pokory.
Však svoboda je rychle pryč ,
zlé probuzení na dvory.

Další prázdný dopis ,
ulétla slova bez viny.
Už nic srdce mé necítí ,
jen granátů střepiny.