Věnováno hlíně

Hlínou jsem býval,
hluboko v zemi ponořen,
listím i sněhem přikryt,
ve spánku hlubokém,
tam mezi zrnky prachu.

Hlínou jsem býval,
zapadlí štěstím,
otáčeje keři nedorozumění,
v zajetí krtků,
patronou střelených.

Hlínou jsem býval,
žížalí král,
bez vidění,
slepý zármutkem,
slepý a nevědomí,
otřelí o skály,
tam kdesi pod povrchem.

Hlínou jsem býval,
malátný a ztěžklý,
po mnohém dešti,
kapkami omámen,
zarostlí do sebe,
do matky, do otce,
jíloví úšklebek.

Hlínou jsem býval,
obsypán květy kontryhelu,
svit nočních dravců
vrhal stíny,
obtěžkán kameny
těch mrtvých náhrobků,
těch hrobů zemřelých,
nočními můrami obletován.

Hlínou jsem býval,
sypán po náspech lesů,
jehličím umlčen,
i na dně řek
lasturami přikryt.

Až náhle změna
nečekaně.

Už nejsem zasypán,
slepý a nevědomí,
s hlavou pštrosí,
i když stále sním
a nejsem co jsem býval.