Sen robota (povídka)

Nemohu stále usnout a utěšit se, nejsem teď schopen opravit si kapající kohoutek v kuchyni, kde ho trpím! Kdo se na tomhle světě nezblázní, tak tomu sláva! Jedině životem se zmocňujeme pravdy, jedině v opojení ji dokážeme prohlédnout. Opojeni sněhem, deštěm, větrem, bouří, dokážeme přijmout, co je nám vlastní. Strach z nemocí a sobeckost, jež jsme si vymysleli, jako útěchu při opuštění...kapající kohoutek mě zkrátka rozčiluje!!!! Tak jako předešlých pár nocí, jež nemohl jsem vstát, budil se při měsíci a hledal matku. Nebyla jako vždy na svém obvyklém místě, ale v zástěře čekala s vařečkou na souseda, který se nechce a nechce vrátit ke svátečnímu stolu. A u sta hromů! My si už můžeme jít lehnout a poslouchat své kohoutky! Sousedovi zemřela matka, mý neurvalí holce babička, nějakej kretén to napálil do lidí na zastávce, rozpadlo se co jen mohlo i kaplička svatého Ignáce na Betlémském náměstí. Politici píšou málo básně, v podstatě všichni ti pitomci, kteří můžou o něčem rozhodovat píšou málo básně! A když to náhodou napíšou, frknou to do trezoru pro svý vnoučata. Tohle není vlastně taky báseň, to si jen tady v kuchyni, naštván na kapající kohoutek lepím nový model letadla.

Ty už se asi nezměníš - řekla mi,
pak vysunula kly a já jí pochopil.