Poutavý oblázku

Poutavý oblázku hluboko v řece
těch všech dnů.
Ploutve mé vířily radostí,
když udělalas -žbluňk!
Hej!Javorový liste!
Co dorostl
a snesl se do sebeklamu,
co padáš do noci,do noci své
za pravdou o tom,
jak vznikají vlny.
Hej mistře můj!
Sokyně lásky
a otrokyně všech otroků.
Odevždy přišlá mezi námi
k uzoufání vztahuji k tobě ruce své,
ba něco víc!
Přec ruce-to je vše.
Já číšník s tácem pro zbytky,
stojím u prostřeného stolu,
abych odnesl oběd - mé srdce,
na které dnes nemáš chuť.
(Je taky nahý ?)
Čekám na tvůj posunek,
s jistotou pak mohu odnést
ty zbytky krvavé.
Paní má,je libo kávu černočernou,
nebo snad koupel odpolední ?
Vždyť bez papíru a očí mých
bys nemohla číst
z mé hnisající rány.
Leč,teď již vím,
že zoufalství,z kterého zdá se plyne vše i toto,
jest zvukem jen
v nekonečnu a pohlazení
na Tvém spánku.