O smrti korespondenčního lístku (povídka)

V 17:56 jede autobus, 12 minut, tak to stihnu ještě jedno pivo na stojáka v hospodě „Zelená sedma“. U pultu stojí chlápek a řeší jestli maj ženský orientační smysl. Hospodská na něj chvíli udiveně kouká a pak vystřelí: “Jo to muj bejvalej, tak ten vočistil babku, obešel strom a říká: Ty jo,tady už někdo byl!“ A chlápek opřenej o pult pořád ještě: “No já myslim, že ženský nejsou moc dobrý v tom orientačním chápání..“Vidím na hospodské, že už tohle slyšela třiapůltisíckrát – odchází. Přichází kolega….“Vona je nějaká feminizovaná že jo?“ Zeptá se výčepáka….Jedno pivko řikam….No jo, proto já radši nechodim na houby….“
Dnes k ránu jsem měl fakt krásnej sen a pak ráno jdu po ulici a všichni se na mě koukaj, jako by věděli, co se mi zdálo..děvčata se usmívají směrem kde stojím a já se jen otáčím, na koho se to teda vlastně otáčejí? Zakotvím v práci a hned po útoku spolupracovníků „..no jo, ten ani neví, že je čtvrtek..“vypálím, že už dávno všechno vím a noviny jsem četl i kávu doma stihl, že vlastně a to si uvědomím, že vlastně nic nevím, že asi vlastně ještě spím, neboť problémy a příčiny těch problémů, které chtějí řešit , protékají kolem mě, jak řeka v které se koupu, tak jako plaváček, jež ani netuší svou matku, ni otce.
Vím jediné, že jdu na oběd k jedné slečně, jež dozajista učiním paní. Dlouho neviděni, plni očekávání posíláme přes brány SMS své výkřiky. Myslím na Nahý oběd od Baroughse..posílám zprávu : NAHÝ oběd - zmrazená chvíle, kdy každý vidí, co je na konci každé vidličky….abych dodal obědu i vážnější podtext. Přicházím k bytu číslo 23 v Náprstkově ulici. Dylan Thomas – Svlékání tmy. Krásný předkrm.. Oběd není formou balíčku, ba naopak labužnický mejdan na balkoně 387 metrů nad mořem. Už dlouho jsem tak nevnímal každé sousto, snad je to proto s jakou péčí bylo připravováno. Uf…“pojď se na chvilku natáhnout lásko..“ Ne ne,odvětím..musím zpátky do práce….“Zadívá se na mě…“Tak jen ale na minutku……Zvíře v nás…oba ztrácíme orientační smysl, padám z postele,narážím si kyčel,křičíme rozkoší,ale už opravdu musím….Vracím se do práce a všemu rozumím. Pomohu kolegovi se zcela záhadným problémem a zvolna odpočívám…v mysli s jedinou myšlenkou, že si musím koupit Nahý oběd W.S.Baroughse, jež jsem četl na vojně a pak nechal mladšímu desátníkovi. Nikde jej neměli a tak mě zaujala pofidérní knížka Abbé Appliqué – Umění mrdati. Když jsem platil a pokladní přejela mihotavým rudým laserem přes knihu, objevilo se na display nad pokladnou „UMĚNÍ MRDATI – 99,-Kč“. Podíval jsem se na plný obchod učebnic, cizojazyčné literatury, historie, beletrie, matematiky i poezie v očích lidí, kteří si přišli pro to své. A tak mě na konci tohoto fejetonu napadá jen, že se stanu další jedním z těch bláznů drobných nuancí a začnu psát knihu O smrti korespondenčního lístku.