Neklid

Prosím, zdáš se mi
trochu zvláštní,
znám ten pocit sevření hrudi,
tlačí tě myšlenky,
tíživé svědomí o povinnostech,
nesplněné sliby,
potřeby dohrát toho, v něž ses narodil,
zatímco chceš dělat něco jiného,
kam jít,
nejsi Jekyll ani Hyde,
malé lidské utrpení,
z něhož jsou právě
ta zoufalá rozhodnutí,
když plíce zdají se,
být vykašlané,
pták, co chce létat
musí zpátky do hnízda,
utéct už nejde,
odjezd máš v indexu.

Zpětným zrcátkem
se díváš, kdo přichází.
Díváš se na fotky,
chlapci na řece, pes a míč,
odkud to znám?

To bylo tenkrát,
smáli jsem se nad těmi věcmi,
které nám nic nedávali,
to bylo tenkrát,
kdy jsme nemuseli být nároční.
Pro lepší obzor teď nasadíš si brýle.
Když, ale náhle spatříš
ve zpětném zrcátku sebe,
může se ti stát,
že se zamiluješ,
pro tu tvář
a oči,
které toho tolik viděli
a byli stále s tebou.

Odjíždíš do hnízda,
které bys tak rád opustil
a bez kterého by ti nebylo tak dobře,
když nedělní slunce září.