Nedokončený obraz

Dokola kolem černá tma.
Luno, ty vyslyš otázky mé:
Byl jsem snad první já,
či nekonečno vesmírné?

Slepice, vejce, co bylo dřív?
Láska anebo nenávist?
Svobodné prase, či jeho chlív?
?Můj obraz!? ? Kdosi vykřikl.
A byl to on,
co pravdu chtěl nám říct.
Dav v poznání tom umlkl.

Malíř Matyas Zelenský
s životem básník koketa,
ráj barev, příběhů pozemských,
to byla jeho paleta.

Vysnění mudrcové
i lásky ztroskotanci,
v mladosti štěstí i zdraví podrytém,
sny stále spící na kavalci,
emoce života jsou jeho náčrtem.

Milování

Štětec se dotýká plátna,
já tknu se tvojí nahoty.
Na stolku bankovka neplatná,
krajina polibků nechává šlápoty.

Rozbijte formy přátelé!!!
Barva potřísní nevinnost,
proniknou vzdechy v kostele
a tahy tuší jsou náš most.

Už rvou se naše srdce,
svádíš mě pohledy.
Maluji tvoje ruce,
královské obědy.

Lásko má, hoříš barvami,
obraz do rámu s pýchou dám.
Bude viset nad hlavami,
zbývá jen dopsat autogram.

Mrtvý život

Krasavice smrtka práská do koní,
až černé kobyly řechtly si slastí.
Po cestě v prachu,
kde myrta nevoní,
kol křížů, hrobů, rozvalených pastí.

Skáče ten kočár, dřevěná kola,
v něm truhly do sebe ťukají.
Občas i hlasy vzdechnou zpola,
když s kamenem v cestě se potkají.

Drc a drc, skok a hop,
v žádné z těch rakví
není skryt duch.
Otřesy probouzí se umrlci
a svými pahýly otravují vzduch.

Fešanda smrtka práská do koní,
snad jenom ona žije ten život
z plných sil.

Po cestě v prachu,
kde myrta nevoní,
prach padne na zem,
jen co se obrátil.

Vernisáž

Ó mistře, pane náš,
jak úchvatné jsou vaše obrazy!
Řekněte prosím vás,
jak rodí se ty živé výrazy.

Slečinko milá, můj stud již plách.
Kdybyste žila v představách,
svou fantazii, bičem svým,
práská má zvrhlost, o čem jen sní.!

Přebožské lásky,
srdcervoucí splín,
kde zmatek bublá,
vraždou jsem vin.
Jež v stínu tone,
topí se ženský klín.

Své přátele já vrhal do propasti,
v zvoníky v kostele.
Barvy jsou kouzelné mé masti.

V představách oni umírali
a citů rozbouřené moře,
odplaty, přetvářky,
to všechno milovali,
tím vším můj obraz hořel.

Ty črty ? muka má.
Ty črty ? moje pocity.
Při představě těch osudů?..
v tom snění byl jsi i Ty!

Já snil o prohrách, vítězstvích,
o lásce, krutém zklamání,
o nevinnosti, blesk jak hřích,
chvěl srdcem mým i nadáním.

Jak Leonardo, tak i Bosch,
snad krutá pravda tato,
však mě přináší na rozkoš
a štěstí mému zlato.

Loučení

Tak znovu proplouvá má láska
tvým přístavem
a srdce mé již praská,
že spolu nebudem.

Že spolu nebudem
a stokrát se nezříme.
K východu ohnivém
svou lásku udobříme.

Svou lásku udobříme
a vzdáme se svých hesel.
V budoucí lásce sníme?..
?již chápem se svých vesel?..

Stesk

Vlasatá krvelačná šelmo,
lásko rvoucí,
zvu tě na sabat,
na ten krvavý sabat.

Naše nahá těla,
dotýkají se nevinnosti.
Propleteni skutky splýváme,
oblaka bílá jako sperma.

Miláčku??spíš?
Prosím nevstávej zítra do práce,
prodám pár obrazů, vydám knížku
a pojedem kolem
toho šílenýho světa.

Leč v každém úsměvu
smutek je skryt,
ukrývá se za houštinami Tvé tváře.
Pohleď na nebe,
letí albatros.

Předtucha

V předtuše zlé však bloudím dál,
V předtuše bludné, jež zavírá rov.
Ze dna se zvedá černý kal,
těžkne a těžkne žalářní kov.

Kolik těch nocí probděných,
v čekání k ránu na tvůj list,
už není srdečný tak jitřní smích,
když od někoho jiného
jsem musel číst.

Když od někoho jiného
plné mi přišly obálky,
lásky a štěstí vřelého,
leč od tebe né ? mé Rusalky.

V předtuše zlé však bloudím dál,
v předtuše bludné, jež zavírá rov.
Ze dna se zvedá černý kal,
těžkne a těžkne žalářní kov.

Vždyť všechny naše pohledy
a všechny naše doteky,
pokorné svaté obědy,
Vím, miluji jí na věky.

Baseballové večery,
co všechno snadno odpálí,
Vždyť před sebou jsme klečeli
a v lásce své si nelhali.

Dopis

Co zrozeno je z kamene,
přec jednou voda odnese.
S vesmírem celým zemřeme,
však teď líbám tvou tvář v lese.

Né, tvoje ústa nezraní,
tolikrát mohl jsem se přesvědčit,
dnes ale přišlo tvé psaní,
neměl bych ho snad zapálit?

Ptáci létají níž a níž,
myška si hledá svojí skrýš.
Nemám chuť dopis otevřít,
obloha černá, k bouřce blíž.

Snad napsalas mi o zradě
a láska padne jak voják,
v to nevěřím v mé zahradě,
i když mě dráždí zlý bodák.

Je o tvé zradě krásné snít,
svádí mě rozkošníci
a pak se ze sna probudit,
hned jdu malovat skicy.

Šílenství v štěstí opíjí,
opíjí s každým sžitým tahem,
o lásce, která zabíjí,
já vím, krev vaří blahem.

Zvědavost lidská vítězí,
už propadám se v řádkách tvých.
Stojím v mém sídle na věži,
přichází bolest, lásky smích.

Prý omyl byl mou láskou,
v němž žili jsme my stále
a každý pod svou maskou,
zkrátka mi dáváš vale.

Stojím před kaluží moře,
ta slanost pálí v očích.
Zatímco pošťák zapíjí hořké sny,
Ty se zrzavostí lišky se vytrácíš.

Hned o tom namaluji obraz,
napíši báseň ?
- říkám si,
však zvuky stále stejné
bodají do mne.

Ležím tu sám,
na věky věků sám.
Děvko! Jež miluji tě ještě víc?.
Zeď roste rychle do výšky.

Pohrával jsem si se smrtí,
dnes prohrávám.
Smrtko, kéž alespoň kosa tvá,
by nebyla tak tupá!

Barvami zpestřím skutečnost,
dnes mi to jde - ta idyla,
procitlý obraz.Né?! Tak dost!!!
Tys opravdu mě zradila!!!

Štětec dopadá na tvrdou zem,
světlo probouzí z toho snu.
Konec her iluzí, kde vlastně jsem?
Smrtko, tys vyhrála, já zhnu.

Roztéká barva ? opilost řeže
do hlavy poznání,
smrtka už vyzvání,
padajíc z věže,
jak čin rychlá ta myšlenka,
jen bláznů pečeť ? nadání!!
Dokola kolem černá tma. ?. ?..