Hodinka k ránu

a další verše bez textu
a sladké verše Malijevského
a - a to už je někde napsané,
ale země se otáčí
a někdy je to cítit,
že jste hlavou dolů,
ale kam?
Asi víc k Marsu.
Ptáci to taky cítí
a proto ráno zpívají,
zpívají jinak než večer,
kdy si to málo pamatujeme,
ale ráno, když se vzbudíme,
dřív ráno, než začne
tvůj oblíbený kolotoč,
hodinu před budíčkem,
je vidět zcela jasně,
že můžeš být zcela klidný,
že svět je v pořádku,
i kdyby měl přijít za hodinu farář
a zvěstovat ti,
že na tomhle světě končíš.

Musíš se ale před tím trochu prospat,
umírat nevyspalí nemá smysl.
Po krátkém snu.
A pak snad vyspalí má větší cenu žít?
O to víc?
A nechat si zdát o konci i začátku
a mezitím tou...
jak jí říkají?...
Hodinka k ránu,
slabá jak proužek paprsků slunce
deroucích se do pokoje škvírkami po milování.
Hodinka k ránu
stejně tak intenzivní.
Kord mávající noci.
Hodinečka každou chvíli ukrajovaná,
že z ní za chvilku nezbude nic,
ani holá věta,
ani slovo,
jen vzpomínka na slabiku,
první i poslední slabiku života
v ozvěně vzpomínek.
Jak jí to říkají?
Jak jí to křičejí
a řvou na ní,
z jiného důvodu než z ní?
jak sytíme se,
každý po svém,
tou mezi tím, před oním
a potom spolu i sami,
než zvolna vysvitneme
na oblohu
no tou!
Notou jež ptáci laskají.