XXX

Na konci města, na jednom kopci,
stojí starý dům.
Omšelá omítka, smutná okna
a divoké víno,
které jako had, točí se kolem.

Za domem zahrada mladých jabloní,
altánek, kde hraje vítr na struny dne
a jeho tóny se snaží probudit smutný dům.

Za zahradou teče potok
a jeho vlny hýčkají zahradu.

Z domu vyšlo děvčátko,
v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv;

starý dům promluvil;
kam jdeš?

Děvčátko se usmálo
v jeho očích jiskry rošťáren.

Starý dům pochopil,

jeho okna zazářila tisíci slunci,
a zahrada se rozvoněla květy jabloní,

které jako noty,
hrají novému ránu.