Odvaha zpěvu

Za veselého štěbetání
budují svůj domov
blankytný jak obloha
nespoutané vlaštovky

Tvé tělo se v jarním potoce
líbeznosti a slunce bez hranic osvěžuje
poletuješ po kamenech
paví očko intuice
sem tam se mihne
Jas a šumot hvozdů
proniká hluboko do srdce
tudy se vydáme k modravým horám
spočineme u pramene znících skal

Ti tam nahoře nemají čas na podstatné
nejdou ani na kraj lesa
stupňují moc nad přírodou

Jedna dívka přece vstává z židle
setřásá ze sebe plastový prach
vytáček že ji něco sežere
že ji větvička bodne do zadku
a slunce že je příliš prudké
nebo že je chlad jako by už popel spad
a že je lepší být ve vymezeném zmatku

Pisatel proměny se však odvážně vykoupe
v hořením Labi a živé vody se napije
proplouvá zakázanými místy
je jako horský světlík v skrytých polohách