Copak já vím? (ze sbírky On to někdo zařídí)

Copak já vím?
Copak já vím o dětech?
Copak já vím o kytkách?
Copak já vím o sobě?
Copak já vím o tobě?

Proč napadlo mne slovo růže,
když kouřil jsem na dvorku?

Copak napadají taká slova muže?
Napadlo mne ještě cosi na dvorku.
Napadlo mě, je-li krásná také růže?
Napadající ovšem pouze kouřícího muže.
S krásou je to těžká věc,
napadlo toho kouřícího muže.
Vždyť, kohopak to jenom napadnout může,
ne-li kouřícího muže.
Ten přeci také o kráse pochybovat může,
neb mužský rozum
toho přeci také mnoho zmůže.

Krása, láska, krásky, těžká věc.
Napadlo zrána jednoho kouřícího pána.

Ne, opravdu, nebyla to kočičí dáma.

Kterou ovšem také napadnouti může
totéž, co kouřícího muže.
S jistým drobným rozdílem daným tím,
jak myslí žena.

A co muž si myslet může?
Tím není řečeno, moje milé, že snad,
proboha, myslíte hůře.
Ale trochu jinak.
Ovšem, kdopak to posoudit může?
Což taktéž napadlo toho kouřícího muže.

Kráso. Milá kráso.
Krásná jsi jako růže?
Proč krásná růže býti může.
Je krásný svět?
Ovšemže také někoho napadnout může,
zkrátka nápady nás napadají.
Ale odkud pak?
Napadlo toho podivného muže.

Tak řekl si ten muž, že báseň vytvoří.
Tak hledal vhodná slova.
Ten divný kouřící muž.
A řekl si, že jimi růži vytvoří.
Věděl, že báseň nejsou jenom rýmy.
Dříve nebásnil, netvořil ten muž.
Jenž nakonec si pravil, že svět celý krásný je.
Stejně jako smrt, narození.
Tak tedy moje uši krásné jsou jako jiné uši.
Což ne všichni asi tuší.
Majíce hlavy plné rudých růží.

Uši krásné jsou jako smrt.
A smrt je jako sad růží.
Jsi-li, krásný svět
s dobrým úmyslem vytvořen.
Pak krásným ledacos býti může,
co na pohled první, druhý, poslední,
nechá zešedivět každý vlas.

Bázeň rodí odvahu.
Ta odvážnou rozvahu.
Zmatek někdy rozumnou úvahu.

Růže je krásná jako smrt.
Co nemoci, bída, hlad?

Napadlo toho kouřícího muže.
Ty snad také obsahují krásu?
Co to divné buněk bujení?
Co to divné rození?
Ty divné mnohé konce.
Tak je, či není krásný svět?

Trápilo
a trápí stále
toho
někdy kouřícího muže.