Anděl

Nad lící andělskou dvé očí andělských:
nastav mi ústa, milá...
To anděl zkouší měkce, ladně mě tu:
jako by růže za svítání porozvila na dně luk ulitu
květu.

Nad lící andělskou: štít čela: oblouk luku. Slyš:
stěna hluku půlí noc: to klisny klus se blíží... Nastav mi bok, má milá...
Drcena země těla tíží.

Nad lící andělskou: nadlidský jas:
v ten čas, kdy žehnalas mi, jak ty jsem jasný byl:
jako by růže za svítání porozvil se kalich na dně
luk,
jako bych pil ten hluk a sálal ticho ven...
Tak stáli jsme tu: květ — stín květu:
ty mírná, já:
nermoucen.